Je Velký pátek, ráno. Normální pracovní den. Právě jsem odpověděl na mail, kterým mi vedoucí změnila mé dnešní úkoly, bylo to od ní laskavé, že mi to napsala.
Mám představu takového velikého obrazu, plátna přes celou stěnu – mám pocit, že už někdo něco podobného namaloval. Normální pracovní den. Vpředu se u dlouhého stolu dohadují muži v tmavých oblecích a dámy v barevných kostýmech o cenách zboží a o finančním krytí; za nimi se klikatí pestrobarevné burzovní grafy. U stánku s lihovinami se dva staří muži perou. Za nimi rušná ulice vede až kamsi do obzoru. Horolezec stanul právě na vrcholu hory. A mladí muži v černém oblečení táhnou právě ze zápasu ve fotbale. Traktor se boří do ornice, továrna hned na okraji pole vypouští do ovzduší oblak zpoplatněného dýmu, eurovlak mizí do tunelu. Ze sjezdovky, vybrané z huňatého kopce jako pruh holé kůže po zásahu holicím strojkem, sjíždějí lyžaři k vleku; někteří mají na sobě ještě karnevalové kostýmy. Děti si hrají s dinosaury z pestrobarevných plastů a dřevěnými koni. Pěvecký sbor nacvičuje píseň. A vzadu, až docela vzadu u obzoru, je scéna s Kalvárií – Pán Ježíš umírá obklopen vojáky, Panna Maria se opírá o Janovo rámě, Maria Magdalena pláče.
Komunistický filozof Vítězslav Gardavský uvedl roku 1967 jako motto své knihy seznam všech filozofů, kteří kdy řekli „Bůh je mrtev“, od Voltaira přes Nietzscheho k Sartrovi, a tomu dodal svoji tezi: „Bůh není zcela mrtev.“ Představa Boha, který ještě není zcela mrtev, nějakého Boha v agonii, mi připadala už tehdy, a to jsem byl neplnoletý chlapec, ještě horší, než představa Boha, který by byl mrtev. Po smrti přece následuje zmrtvýchvstání! (I představa Boha, který je mrtev, a tedy někdy žil, je vlastně rouhavější než správný marxistický názor, že Bůh není a vůbec nikdy nebyl.)
Dnes, na Velký pátek, a zítra, na Bílou sobotu, je Bůh pro nás pro křesťany doopravdy mrtev.
Pro nás, kteří věříme, že smrt člověka (na rozdíl od smrti zvířat) není žádný konec, jen, vždycky tragické, oddělení duše od těla, na čas.
Je mrtev Pán Ježíš Kristus, je mrtev, ten, který se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem. Zemřel za nás a za naše hříchy. Po nevýslovném, nepředstavitelném, obrovském utrpení, jaké si neumíme ani představit. Měl tělo skutečné, ne zdánlivé.
Od okamžiku vtělení byl vždy zcela Bůh a zcela člověk, ne jenom jedno, nebo jednom druhé, a žádná směs lidství a božství, přitom vždy jedna osoba.
Od okamžiku vtělení všechno, co konal, dělal, on, jeden Ježíš, byl čin člověka a Boha. I smrt.
Stalo se dnes, na Velký pátek, něco zcela obrovského, po čem už svět není a nemůže být jako dřív. V tomto okamžiku se chrámová opona roztrhla napůl odshora až dolů, země se zatřásla a skály se rozpukly. Hroby se otevřely a mnoho těl zemřelých svatých bylo na okamžik vzkříšeno, vyšli z hrobů, vešli do Jeruzaléma a ukázali se mnoha lidem. To není metafora, to se doopravdy stalo (srov. Mt 27, 51–53). Od Ježíšovy smrti už nic není tak jako dřív.
Ale i zítra, až se budeme modlit u Božího hrobu, budeme se těšit, že po této smrti následuje zmrtvýchvstání.