Pokladnice naší liturgie je nepřeberná: obsahuje tolik starších i novějších obřadů a zvyklostí, že se nedají všechny použít najednou. Občas do ní sáhneme a některý z pokladů si připomeneme. A pak si buď řekneme: „To je vzácný kousek, to byla tehdy paráda!“ – a zase ho pietně uložíme. Nebo ho naopak oprášíme a citlivě přeneseme do naší současnosti a on se třeba ujme. Takto se například do mše svaté vrátily po liturgické reformě přímluvy nebo obětní průvod.

Teď byly z liturgické pokladnice zatím pokusně vytaženy obřady zvané temné hodinky, latinsky tenebrae. Ty bývaly stabilní součástí bohoslužeb Svatého týdne až do reformy po Druhém vatikánském koncilu. Loni zazněly v Brně v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby, a to v podání brněnské Svatomichalské gregoriánské scholy, letos je v programu tohoto festivalu zpíval jiný brněnský soubor, Illegal consort, v polyfonním zhudebnění Carla Gesualda da Venosa (1566–1611). Kromě toho se začaly objevovat i v programu „kulturnějších“ rozhlasových stanic: například Vltava loni vysílala Tenebrae od našeho barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. Zatím tedy spíš kulturní reminiscence. Nebo začátek obnovené tradice? Pamatujeme si, jak se po pádu komunistické cenzury díky charitativním Adventním koncertům v naší televizi vrátil do povědomí naší necírkevní veřejnosti pojem advent! Vrátí se aspoň do našich katolických zvyklostí Temné hodinky? Uvidíme, necháme se překvapit.

Co jsou nebo spíš co to byly temné hodinky? Bylo to matutinum a laudy (ranní části breviáře) na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Protože byly delší než v jiných dnech, modlily se už v noci před příslušným dnem, takže na Zelený čtvrtek po setmění byly už hodinky pro Velký pátek a tak dále. A protože se odbývaly v noci, skládaly se ze tří tzv. nokturnů: v každém nokturnu byly žalmy, čtení z epištol a z církevních otců a také zpěv starozákonního Pláče proroka Jeremiáše. V něm se zpívaly i názvy hebrejských písmen, které člení text na odstavce: Alef, Bet, Gimel... Po každé části Jeremiášova pláče následoval refrén: Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum Deum tuum! To jest: Jeruzaléme, Jeruzaléme, obrať se k Pánu, svému Bohu! – Ten Jeruzalém jsme prosím my.

Můj tatínek, který prožil několik let jako seminarista, než mu v roce 1950 komunisté seminář zavřeli, vzpomínal, že temné hodinky zpívali jako bohoslovci v katedrále (olomoucké) a že na jejich závěr vždycky kostelník způsobil strašlivý rachot pomocí veliké dřevěné řehtačky, aby názorně předvedl, jak se země zachvěla a skály pukaly. A když moji synáčkové byli v předškolním věku, využili jsme tatínkovu vzpomínku a brali jsme si k velkopáteční modlitbě krabici plnou dřevěných hraček a strašlivě s ní rachotili... V pokynech k temným hodinkám se píše, že se při nich stavěl před oltář svícen s patnácti svícemi a že se po každém žalmu jedna svíce zhasla. Trochu to připomíná Haydnovu symfonii Na rozloučenou: v její poslední větě přestávají hrát postupně jednotlivé nástroje a každý muzikant, který dohraje, sfoukne svíčku a odchází, až zůstanou jenom dva houslisté... Vladimír Maňas, který organizoval letošní provedení temných hodinek, mě upozornil, že český překlad tenebrae se objevuje už v památném Jistebnickém kancionálu z roku 1420, z prvních let husitství.

Kdo se trochu vyzná v latině a dokázal by si přečíst temné hodinky ve starém předkoncilním breviáři, ten může obdivovat dokonalý výběr textů k tomuto obřadu. Základ tvoří samozřejmě Písmo svaté a církevní otcové (mimo jiné rozjímání svatého Augustina: „Pán si nepodmanil svět železem, ale dřevem...“), ale v mezizpěvech se biblické citáty často rozbíhají do nápaditých variací: „Nemohli jste jedinou hodinu bdít se mnou, vy, kteří se připravujete zemřít pro mě? Nebo nevidíte, že Jidáš nespí, ale spěchá, aby mě zradil židům?“ Je to hluboký a podle mě i dnes použitelný textový podklad pro společnou pobožnost, pro kolektivní meditaci.

Mám krásný sen (ale na jeho splnění nijak netrvám), že by se mohly temné hodinky zase ujmout a změnit se z koncertní akce v modlitební shromáždění. Ostatně různé noční adorace mezi Zeleným čtvrtkem a Bílou sobotou se v mnoha kostelích už dávno konají. Jedna z nich by mohla mít formu temných hodinek. Dala by se pořádat pochopitelně spíš ve větším, nejlépe katedrálním městě. Zpěv by zajistil sbor, jehož členové nejsou jenom dobří muzikanti, ale zároveň jsou zvyklí se modlit; a takové sbory naštěstí máme. Účastnili by se kněží i řeholní společenství z města; snad by tím mohli splnit povinnost denní modlitby církve, ale to nechme na posouzení znalcům liturgie. Obřad by měl přestávky, protože v jednom tahu je dost dlouhý, a v těch přestávkách by se účastníci mohli volněji pohybovat v „kuloárech“ kostela. Během jednoho Svatého týdne by se konaly Temné hodinky jenom jednou, aby nepřetížily náš sváteční program, který beztoho bývá silně naplněný. A kdyby se postupně temné hodinky vžily a staly se jedním z magnetů v našich setkáních a bohoslužbách, myslím, že by krásným způsobem a jedním z mnoha krásných způsobů mohly naplňovat přání našeho Pána Ježíše Krista:

Copak jste nemohli aspoň hodinu bdít se mnou?