1.
Vrchol vztahu k Bohu.
Spojení s Bohem. Nejen duchovní, což rovněž, ale i tělesné. Nepřijímáme symbol, přijímáme skutečné tělo Pána Ježíše Krista.
...na co myslíte po svatém přijímání?
2.
První svědectví: „Já? Já požiji Hostii a moje první myšlenka většinou není – žel – nijak duchovní: podívám se, zda paní W. sedí na svém obvyklém místě v lavici ve druhé řadě a jestli si všimla, že jsem Tělo Páně přijal nejprve na dlaň – a teprve potom na jazyk; namísto abych je přijal rovnou na jazyk; je to pro ni důležité a proti přijímačům na dlaň bojuje jako husita cepem pomluv a sudlicí nactiutrhání... Teprve pak se snažím stočit své myšlenky k Němu, k Tomu, o koho jde...“
3.
Co se modlíte po svatém přijímání?
Jiné svědectví: „Já jdu rychle do lavice, lapnu zpěvník a hned začnu zpívat, aby se mi myšlenky nerozutekly ke světským věcem, to by mi připadalo nevhodné – a možná až rouhavé...“
4.
„Co se modlím po svatém přijímání? Nic... Nevím...“
5.
Rada z jedné, nejmenované příručky duchovního života: „Nesnaž se něco říkat Pánu Ježíši, snaž se nejdřív naslouchat, co ti v této chvíli říká On...“
Je to dobrá rada?
6.
Zní to zbožně... Je to dobrá rada? Jak pro koho.
Když ještě nejsem tak daleko, abych Jeho hlas zřetelně slyšel, musím být v takové věci opatrný: co když, naslouchaje Pánu Ježíši, budu slyšet jen sám sebe? Své vlastní myšlenky a plány – a připisovat je jeho inspiraci??
7.
Je lepší, když se nám naše myšlenky roztoulají, ale jsou to NAŠE myšlenky, které říkáme Pánu – ne myšlenky, jakkoli rýmované textařů duchovních písní...
8.
Mluvme s ním! Mluvme s ním, právě v této chvíli!
Řekněme Mu všechno: co nás trápí, co nám dělá radost, co právě děláme, On to samozřejmě ví, ale chce to slyšet od nás.
Poprosme Ho, poděkujme Mu, uvědomme si, že jsem s ním skutečně JEDNO TĚLO, právě v této chvíli.