Včera byl „Den modliteb za pronásledované křesťany“, jak mne o tom informoval můj církevní kalendář, menším písmem, než jakým sdělil, že je 6. neděle velikonoční a svatého Gotharda.

Ne, vážně, ruku na srdce, řekněme si otevřeně: kdo z nás se včera pomodlil za pronásledované křesťany? A pokud ano, kolik?

Pro mnoho zbožných křesťanů není církev skutečnost mystická (eschatologická, jak říkal Jan Evangelista Urban...), ale je to věc zraku a empirie – sahá přesně tam, kam dohlédnou oči, a končí tam, kde končí osobní zkušenost...

Křesťanství je dnes na pranýři. Kdejaký parlamentní korupčník a novinářský nešťastník vyčítají církvi její zločiny nové i staré stovky let (a často šlo skutečně o zločiny páchané ve jménu církve, to není proč popírat a tajit, upřímné vyznání vin, jak je mimořádně vážným způsobem vykonal Jan Pavel II. při kající bohoslužbě v roce jubilea 2000, může být prvním krokem k očistě). Ale naprosto se zamlčují stokrát, tisíckrát větší zločiny páchané proti církvi. I dnes. Loni, spočítali odborníci, bylo denně zavražděno pro svou křesťanskou víru 300 lidí. Tři sta křesťanů každý den!

„Mě nikdo nepronásleduje,“ řekla mi jedna jinak velmi zbožná žena, když jsem jí řekl, že bychom se měli modlit za pronásledované křesťany. Ale ano, pronásleduje tě. Církev je jedna. Církev není (jak řekl v jednom interview Joseph Ratzinger, často to cituji, tak promiňte, pokud se opakuji) žádná „federace národních církví“. (Ale i ta federace by byla myslím solidárnější než dnešní církev!)

Jistě není náš vzor solidarita muslimů, z nichž někteří nechají vybuchovat bomby, jen se někdo někde na muslima křivě podívá nebo namaluje obrázek – ale je smutnou skutečností, že naši křesťanští bratři krvácející v Číně, Indii, v arabském světě a v Africe v nás mají jen velmi malé – a velmi špatné zastání. Země, kde vládnou strany s křesťanstvím v názvu, se zastávají kdejakých menšin po světě (nic proti tomu!), ale nejsou schopny (ne, jsou schopny – ale nejsou ochotny) zastat se pronásledovaných křesťanů.

A když se máme pomodlit za pronásledované bratry, utrousíme v nejlepším případě jeden Otče náš nebo jednu přímluvu při mši. A máme pocit, že jsme zas jednu povinnosti naplnili.