Desátá léta 21. století v Česku jsou érou seriálů; jen málokteré téma z těch, o kterých se diskutuje ve veřejném prostoru, nějak začne, probere se a vyřeší, dospěje k jasnému závěru a třeba ke stanovení zodpovědnosti, třeba i trestní... Normální je, normálně nenormální u nás je, že téma se začne, vleče se, dále se vleče, pak se táhne jak hlen, ale stále nekončí, překryjí je jiná témata, ale téma se vrací a občas je někdo připomene – a každý vidí nějakého viníka, dost často podivného, dost často nepravého... A závěr není žádný ani po letech...
Od amnestie vyhlášené na Nový rok bývalým prezidentem Václavem Klausem uplynulo více než pět měsíců, ale diskuse o ní nekončí – a k nějakým jasným závěrům má stále daleko... Jasná jsou jen čísla, kolik bylo propuštěno lidí, a jistě je třeba brát vážně i policejní údaj o tom, že 14 procent propuštěných se už v prvních pěti měsících na svobodě stačilo dostat znova do konfliktu se zákonem...
Amnestie je odpuštění, amnestie je akt milosrdenství ze strany veřejné moci. Neznám případ, že by se někdo, kdo amnestii udělí, za tento krok vzápětí styděl. Anebo že by se styděl někdo za to, že pro ni připravoval podklady. Ne tak u nás: premiér ji sice kontrasignoval, ale prý jen proto, že musel, jinak prý s ní nemá nic společného. A zatím každý, o kom média napsala, že se podílel na přípravě textu amnestie, se proti tomu ohradil a že to on ne; nanejvýš připustil, že se o tom s prezidentem radil.
Je třeba říci, že se za amnestii všichni hanbí právem: byl to hanebný krok, promyšleně učiněný k očištění nejhorších zlodějů 90. let, což mělo zakrýt co nejširší propouštění a rušení trestů dalších pachatelů. Jenže nezakrylo.
Pro ješitu Václava Klause je ovšem nepřijatelné, že by jen podepsal něco, k čemu ho zmanipulovali jiní: napsal prý celou amnestii sám, nanejvýš se o tom tu a tam s někým poradil... Ale i on kličkuje jak prchající zajíc: stačí si položit vedle sebe jeho výroky. Až pominou první emoce, všichni jej prý za amnestii pochválí – nikdo jej dosud nechválí a on se tomu už nediví; nebo výroky o tom, zda chtěl, nebo nechtěl ulehčit přeplněným věznicím – střídavě ano a zase ne... A pracoval na ní, to je nejzajímavější z jeho výroků, celých deset let, co byl na Hradě...
Přičítání viny za amnestii bylo jedním z témat kampaně při volbě Klausova nástupce. Slib, že pokud se na Pražský hrad dostane on, tak ihned zjistí, kdo amnestii spáchal, a zveřejní to, patřil k nejbizarnějším předvolebním slibům Miloše Zemana. Ale zveřejnění jasno nepřineslo: nové bylo jen jméno právníka Pavla Hasenkopfa, kterého Zemanův tým předtím z Hradu vyhnal, důkazy byly podivné a působily spíš jako snaha skutečná fakta zamlžit...
Diskuse tak dál pokračuje. Je třeba říci, že jmen přibývá – a zlobnost jejich reakcí zesiluje (nejsilněji zatím zakejhal ministr spravedlnosti Pavel Blažek), takže můžeme předpokládat, že se přece jen trochu blížíme ke skutečnému ohnisku dění...