Letní dny nám pomalu ukazují svou pravou tvář a s ní se ve skříni tetelí batohy, pláštěnky, deštníky, lahve a pevné boty, možná i nějaká ta tatranka a v jiném šuflíku zase pomyslně šelestí růženec nebo zpěvník. To s přicházejícími pěknými dny se těší, že je někam vezmeme ven a budou se moci, všechny tyto přes zimu zapomenuté věci, řádně provětrat.

Skvělou příležitostí může být třeba pouť. Současné století nepatří v Česku k právě výrazně pouťovým, takových zapálených věřících byla plná dřívější století, vyjadřující tak mariánskou úctu. Ovšem mám dojem, že se pozvolna blýská na lepší časy. Jako bychom postupem doby začali znovu odkrývat sílu cesty, která bude celá nebo zčásti pěší, kdy poneseme s sebou několik nutných věcí a půjdeme s hlavou v oblacích a nohama na zemi, jinak a nově potkat Ježíše a jeho Matku nebo jiné svaté.

Kromě věcí v batohu se hodí i jiná prostinká věc, která v konečném důsledku bude tou nejprvnější – seznam. List papíru popsaný celou řadou úmyslů, situací, hříchů, nedorozumění, bolestí, strádání a konkrétních jmen nebo i celých skupin lidí, za které chceme svou pouť obětovat. Už dávno jsme zamávali dětským kolotočům objevujícím se vždy, když zaznělo to cukrově voňavé slovo „pouť“. Teď jeho rozměr vnímáme spíš naléhavě, jaksi důležitě a slavně s přídechem laskavé Boží přítomnosti a přátelského poplácání od dotyčného světce.

Velmi výživnou záležitostí je pouť několikadenní. Zpočátku se běžný nebo i duchovní hovor prokládá modlitbou. Nějakou její delší podobou, růžencem, korunkou k Božímu milosrdenství, ale po dvou, třech a více dnech slova „běžného“ hovoru vyčichnou a dostaví se očišťující mlčení. Pak se modlitbou prokládá nastalé ticho. Je zajímavé sledovat, kolik myšlenek se v hlavě objevuje právě při mlčení. Kolik nesmyslů, nepodstatností, ale i důležitostí vypluje z bahnitého dna a má se čile k světu. Co je dobré, sítkem odevzdání do Boží lásky vylovit a nechat k proměnění.

Před časem jsme putovali s rodinou na Svatý Kopeček u Olomouce. Po delší době jsme se vydali na pouť i s malými dětmi, a tak obvyklé pěší putování se střádáním obětních úmyslů nahradila jízda autem, modlitba a sepisování na sedadle spolujezdce. I tak Pán přišel, dotýkal se a naplňoval. Vždycky mě znovu umí překvapit, jak vstupuje do prostinké nejvšednější šedi dne a „zakraluje“ tam. Prostě okamžik věnovaný Jemu je, jako bych se ocitla na chvíli na tom nejvyšším trůnu a nechal mě ochutnat rozhled, světlo, lásku, přijetí, obejmutí, společenství s žijícími i zemřelými, i se svatými a anděly. Takové malé nadechnutí nebe. A tak, zatímco podávám sušenky, jablíčka, ubrousky, pití… zodpovídám dotazy, Pán mě plní svými slovy a já je píši na papír.

Drahý Otče,

v srdci nesu všechny lidi celého světa.

Každý z nich potřebuje zvláštní vedení,

péči a obejmutí.

Není nikoho, kdo by v srdci netoužil po lásce,

po bezpečné, rodičovské lásce.

Jen Ty ji můžeš dát.

Vím, že je já nemohu všechny unést svou láskou,

ale objímám je do své náruče

Tvou láskou,

která skrze Eucharistii

žije ve mně.

To je má jediná naděje,

že Ty jsi tak mocný a vševědoucí,

že znáš každého do poslední jeho myšlenky

či skryté touhy.

S touto vírou se na Tebe obracím,

abys promiloval každého z lidí žijících

a odpustil těm,

kteří nás už předešli do věčnosti.

Tvá láska, která v nás žije,

touží zcela bez hranic

po smíření lidí s Tebou.

Ať se tak stane.

Amen.

Díky Pánu a díky předkům za dar poutí, za prostor pro znovunalezení sebe, smíření se svou pravou tváří, za příležitost dotknout se našeho Pána na místech, kde se dotýkal tisíců našich předků s pochopením pro naši hříšnost a naši velikou, převelikou touhu, touhu po Něm.