Sám pro sebe si dost často (abych tomu sám uvěřil) opakuju: jsme západní země, jsme normální západní země!

Jenže nejsme. Švýcarský soudce se nemohl vynadivit, že se mu dva mostečtí uhelní společníci – prostě nedostavili k soudu (s jakousi blbou vágní výmluvou). Pořád se zajímal, jestli jim neuletělo letadlo, odložil začátek procesu o několik hodin... Myslím, že v celém Česku by se v našich početných soudcovských řadách nenašel ani jeden, kterého třeba jen trochu překvapilo, když nějaký gauner nedorazí k soudu.

Ne, ještě nejsme západní země – a kdoví, kdy budem.

Švýcarský federální soud se zachoval způsobem pro nás rovněž velmi překvapivým a u našich soudů nevídaným, nezvyklým: ne že by před arogancí obžalovaných zalezl do boudy jako psík, kterému se vynadalo, neodročil soud na neurčito, aby se pokud možno, protáhl na co nejdelší dobu, a pak se mohlo tvrdit, že po tak dlouhé době už by bylo venkoncem nespravedlivé ty lumpy soudit & odsoudit a nějaký Koudelka by jim napsal na tělo amnestii, kterou by vyhlásil nějaký švýcarský Klaus: ne, nic takového se neděje v demokracii pod Alpami! Soud rozdělil případ na dva případy – a ty, kteří tam byli, začal rovnou soudit. Žádné ztrácení času! Až dorazí ti zbylí, tak, se, řekl soud, oba případy zase spojí do jednoho jediného. Prostě: tamní soud hledá, jak pracovat – a nehledá výmluvy, aby bylo všem jasné, že nemůže pracovat...

Kdo ovšem do Švýcarska dorazil, to byl právnický tým českého Ministerstva financí. Česká republika je u soudu v roli strany poškozené, ale jednání se neúčastní, její zástupci sedí v jiné místnosti spolu s novináři a soud sledují na monitoru. České orgány si daly pečlivou práci, aby zmeškaly všechny termíny – a k soudu se nedostaly. Až člověka napadá: bály se snad, že by se u švýcarského soudu mohl někdo změnit z poškozeného ve spolupachatele?