… něžný duší příteli, rač nás mile zotavit

(6. den)

Přítomnost Vzkříšeného Ježíše v našem srdci je dílem Ducha Svatého, který v nás přebývá (J 14, 17). Svět není schopen ho vidět a přijmout, my ho však poznáváme podle něžného šepotu jeho přítomnosti v nás. Od okamžiku, kdy obývá naše srdce, poznáváme, že Ježíš je v nás a přitom zůstává v Otci: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“ (J 14, 20). V tomto světle je třeba si znovu přečíst 15. kapitolu Janova evangelia: „Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás“ (verš 4). „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (verš 9).

Když Ježíš říká: A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce (v řeckém originálu Parakletos) (J 14, 16), používá výraz z právnické řeči. Parakletos označuje toho, kdo je přidělen obviněnému, aby mu pomáhal a bránil ho. Z toho vyplývá smysl slov Utěšitel a přímluvce. U svatého Jana slovo Parakletos označuje někdy Krista a jindy Ducha Svatého. Ten vnitřně zpřítomňuje člověku Ježíše. Jeho úloha je ovšem stejná. Přináší posilu tomu, na koho doléhají zkoušky.

Nabádá křesťany, aby odolávali v útrapách a v soužení a zejména v pronásledování. Pomáhá jim ve velkém procesu, který proti nim vede Satan a svět. Když se prvotní církev rozrůstala a žila v pokoji, říká Lukáš, že je naplněna útěchou Ducha (Sk 9, 31). Stejně tak když se Petr a Jan vracejí z výslechu před veleradou, začne se společenství modlit. Neprosí, aby pronásledování ustalo, ale vyprošují sílu hlásat směle Slovo Boží, a zejména snažně prosí Boha, aby vykonal znamení a zázraky v Ježíšově jménu: „A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4, 31).

Existuje intimnější oblast, kde nám Duch Svatý dává zakoušet svou úlohu Utěšitele: je to ve zkouškách a pokušeních, ve chvíli, kdy jsme zranění a zesláblí na kraji cesty. Pak projevuje své působení vyzařováním své přítomnosti až do hloubi srdce a my jsme jakoby zaplaveni jeho něhou a pokojem. Neodnímá nám pokušení a zkoušky ani nepotlačuje pronásledování, ale dává nám pochopit, že to všechno vstupuje do Otcova plánu, a učí nás, abychom se proti tomu nevzpírali. I společenství prvních křesťanů se takto modlí v pronásledování: „Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili … proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal (za Mesiáše). Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4, 27-28). Utěšitel prolamuje tvrdost našeho srdce a obměkčuje ho svou něhou tak, že se stává průzračné a nechává se zaplavit mučivou láskou k Bohu. To on nám dává zakusit pomazání, které je v Kříži.

Takže se nemusíme bát, že upadneme do nějaké falešné, dětinské útěchy. Je to samotná přítomnost Ducha Svatého, která nás utěšuje tím, že v našem srdci nechává vyrůst lásku k Pánu a dává nám ji okusit a zažít. Nacházíme zde to, co říká o útěše svatý Ignác, že je to vzrůst víry, naděje a lásky. Stejně tak působí Duch Svatý, když dává člověku slzy zkroušenosti „ať už z bolesti nad svými hříchy nebo nad utrpením Krista“: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5, 4). Dostane se jim konečné útěchy (Lk 2, 25), která jediná je vysvobodí z jejich zármutku.

Jezuitský mystik ze 17. století otec Lallement velmi dobře pojednal utěšitelskou úlohu Ducha Svatého v duchovním životě:

„Duch svatý nás utěšuje zvláště ve třech oblastech.

1. V nejistotě naší spásy, která je hrozná… Vytrvalost až do konce si nemůžeme zasloužit, jestliže nám schází Boží ochrana a vedení. Právě z této nejistoty se svatí třásli. Ale zároveň nás v této nejistotě utěšuje Duch Svatý, který nám potvrzuje, jak říká svatý Pavel (Ř 8, 15-16), že jsme Boží děti, dědici Boží a spoludědici Kristovi. Tato záruka vyhání jakýkoliv strach a dodává útěchu.

2. Duch Svatý nás potěšuje v pokušeních ďábla a v životních zkouškách a souženích. Pomazání, které šíří v duších, je oživuje, posiluje a pomáhá jim k dosažení vítězství.

3. Duch Svatý nás utěšuje v našem pozemském vyhnanství, kde žijeme vzdáleni od Boha. Toto vyhnanství vyvolává ve svatých duších nevýslovné utrpení, protože v sobě zakoušejí prázdnotu, kterou nemůže zaplnit žádný tvor. (…) Jediná kapka božských útěch může dosáhnout toho, čeho by nedokázaly dosáhnout všechny rozkoše světa.

Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, všudypřítomný a všenaplňující, pokladnice všeho dobra a dárce života. Přijď a učiň si z nás svůj příbytek. Očisti nás od každé poskvrny a naplň naše duše, Ty, který jsi Dobrý.

Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová.