V práci libý pokoji, smiřiteli v rozbroji, rač nás v pláči utišit
(7. den)
My lidé často ve své velkodušnosti zakolísáme, zakoušíme námahu a útrapy, pochybnosti a omrzelost. Nacházíme se ve stejné situaci jako Eliáš, když usedl pod keř a přál si smrt: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové“ (1 Kr 19, 4). V těchto chvílích se nás zmocňuje vír pokušení a před očima se nám míhají záblesky vody zdánlivě osvěžující, avšak vytékající z jedovatého pramene. Šťastni ti, kdo v takové chvíli dokážou plakat, i když jsou to povšechné, nejasné slzy. Jsou totiž na cestě k lítosti, a když svolí k tomu, že budou volat k Bohu, budou moci dostat útěchu Ducha Svatého.
Když je člověk nucen čelit zkouškám, útrapám a sklíčenosti, může pouze volat k Bohu: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k mému Bohu jsem o pomoc volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu“ (Ž 18, 7). Není to chvíle, kdy bychom měli zjišťovat, proč se nám to stalo, jestli to je, nebo není naše chyba: řešení není za námi, ale před námi, ve snažné prosbě. Duch Svatý nám pak odhalí příčiny tohoto stavu a my jasně uvidíme, co už nemáme dělat.
Nejprve si ale položme otázku, v jakých námahách a potížích nám může Duch Svatý přinést úlevu a odpočinek? Vezměme si k tomu základní text, kdy Ježíš ohlašuje, že přinese úlevu těm, kdo klopýtají pod tíhou břemene. Jestliže dnes Duch Svatý mezi námi pokračuje v Kristově díle, máme šanci, že právě v této námaze nám přinese úlevu: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11, 28–30).
V judaismu je běžné, že obraz jha označuje Boží zákon, psaný nebo předávaný ústní tradicí (Sír 6, 24–30; 51, 26–27). Toto jho není vždycky pociťováno jako tíživé a zraňující, může být dokonce zdrojem radosti. Svou osvobozující interpretaci zákona zde Ježíš staví do protikladu k židovskému zákonictví, protože On přináší lidem spolu s obnoveným zákonem i radost Království. Stačí si přečíst horské kázání, které nás zaplavuje ovzduším radosti: blahoslavení chudí, blahoslavení tiší, blahoslavení milosrdní, a tak dále.
A přesto Ježíš říká, že zákon je tíživé břemeno, které doléhá na ramena jeho učedníků. Je třeba si znovu přečíst 5. a 6. kapitolu Matoušova evangelia, kde Ježíš ohlašuje nový zákon a vysvětluje úlohu zákona mojžíšského: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5, 17). Ježíš se horlivě snaží ukázat všechny hloubky zákona a také naši neschopnost ho dodržovat. V nové smlouvě už se nemůžeme spokojit s vnějšími skutky poslušnosti, je třeba sestoupit až do hlubin srdce: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje… Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje“ (Mk 7, 20–23).
Přečtěte si znovu horské kázání a uvidíte, že není vůbec jednoduché ho uskutečňovat: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5, 28). „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze zlého“ (5, 37). „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (5, 39). „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce“ (5, 44–45).
Upřímně to zkuste uskutečnit. Nejen v hlavě a v dobrých předsevzetích, ale v životě a uvidíte, že to není obtížné, ale nemožné. Je to nepohodlná situace, v níž se věřící člověk ocitá: ani na chvíli nesmí přestat poslouchat zákon, ale zároveň ví, že není schopen ho dodržet. Číhá na něho pokušení beznaděje, protože ví, že není schopen dát Bohu to, co od něj požaduje.
Buďte dostatečně nerozumní a doufejte, že dostanete to, co se vám nepodaří uskutečnit vlastními silami. Svatá Terezie z Lisieux radila jedné novicce, která ztrácela odvahu: „Podobáte se malému dítěti, které chce vystoupat po schodech. Zvedne nožku v naději, že překoná několik stupňů, a nepodaří se mu překonat ani jediný. Máte-li víru, vězte, že nahoře na schodišti na vás čeká Bůh a s láskou na vás pohlíží, protože toto zdánlivě neužitečné úsilí má jeden výsledek: vyčerpá naši domýšlivost a tvrdost, naše srdce bude tvárné a něžné a Bůh si pro vás přijde a odvede vás nahoru.“ To je Tereziino poučení těm, kdo jsou pokoušeni proti naději: snažili jste se bojovat proti těžkému pokušení a nikam jste nedospěli savoir plus. Co vám zbývá? Pokračujte, ale snažte se zároveň věřit a doufat, že na konci tohoto klopotného namáhání na vás čeká milosrdná láska a přijde si pro vás.
Děkujeme ti, oživovateli, Duchu Svatý, že v nás přebýváš, že ty sám chceš v nás být pečetí živoucího Boha. Pečetí na jeho vlastnictví. Zůstávej při nás, neopouštěj nás v trpkých bojích tohoto života ani při jeho konci, až nás všechno opustí. Přijď, Duchu Svatý. Amen. (Závěr modlitby k Duchu Svatému od Karla Rahnera)
Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová. Jean Lafrance (1931–1991) byl kněz severofrancouzské diecéze Lille.