Světlo duši blažící, srdce v tebe věřící, rač milostně naplnit
(8. den)
Těžištěm života křesťana, jeho duchovního života, je objevování a naplňování Boží vůle. Samotná modlitba má smysl pouze tehdy, když nás přivede k tomu, že opravdu řekneme: Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Sám Ježíš nás upozornil, že odevzdanost Otcově vůli je podřízena modlitbě: „Ne každý, kdo mi říká: ‘Pane, Pane!’, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“ (Mt 7, 21).
Je-li pro nás snadné poznat Boží vůli skrze přikázání a předpisy církve, často pochybujeme, že můžeme odhalit, co od nás Bůh očekává, zejména v naší aktuální situaci. Nicméně by znamenalo, že nevěříme v Boha a jeho prozřetelnost nebo ve vzkříšeného Krista, který nám slíbil Ducha pravdy, kdybychom si mysleli, že jsou schopni nás ponechat sobě samým v problémech každodenního života. Tady zasahuje světlo Ducha Svatého, který promlouvá v srdci věřících při rozlišování duchů.
V této oblasti neustále kolísáme mezi dvěma protikladnými postoji. První postoj spočívá v tom, že věříme, že máme přímé spojení na Ducha Svatého, že stačí se ho kdykoliv zeptat na jakýkoliv problém a dostaneme operativní odpověď. Opačný postoj zaujímají ti, kdo se řídí výhradně lidským úsudkem svým a těch, s nimiž žijí. V tomto případě je vyloučeno to podstatné, Duch Svatý, i když se k němu na začátku pomodlíme a na konci mu poděkujeme.
Ani v jednom z těch dvou případů nedochází k opravdovému rozlišování, protože lidé se vyhnou tomu, aby sestoupili do hloubi svého srdce, kde se odehrává skutečné působení Ducha Svatého. Nevědí nic o těchto hlubinách, kde přebývá Duch Svatý. Jak řekl Georges Bernanos, používají jenom povrch své duše a ani netuší, že se pohybují nad hlubinou dosud neprobádanou... Není to vždycky jejich chyba, protože o této tajuplné oblasti nic nevědí. Budou-li vytrvale a snažně prosit, přijde den, kdy překonají všechny vrstvy a nechají se prozářit světlem skrytým v hloubi jejich srdce.
Od okamžiku, kdy si křesťan skutečně uvědomil hnutí Ducha Svatého ve svém nitru, překonal velkou etapu v duchovním životě, protože rozluštil osobní Slovo, s nímž se Bůh na něho obrací, a je vytržen z anonymity neosobního života. Člověk pak chápe, že když se má v životě rozhodovat, Bůh ho neponechává jeho vlastnímu světlu.
Zde bychom chtěli připomenout velkého specialistu na duchovní rozlišování, svatého Ignáce z Loyoly. Když hledáme Boží vůli s Ignácem, zdaleka nejsme člověkem, který má „přímou telefonní linku na Ducha Svatého“. Když čteme jeho Duchovní deník, můžeme si uvědomit, jak se namáhal, lopotil se a dokonce plakal, aby objevil, co Bůh od něho v dané chvíli očekává. Jednou hledal v jednom směru, a když cesta vypadala zatarasená, obrátil se jinam, až nalezl Boží vůli skrze zkušenost útěchy. Nakonec není důležitý nalezený výsledek nebo závěr rozlišování, to podstatné je v prožitku hledání, které proměňuje srdce a činí ho disponibilní k přijetí toho, co od něj očekává Bůh. Je třeba věnovat větší pozornost hlubokým hnutím očišťování srdce v modlitbě, než rozhodnutí, které má být učiněno. To obvykle přichází ve chvíli, kdy to nejméně očekáváme, jako zdarma daný dar od Boha.
V našich pokusech o duchovní rozlišování nedostaneme vždycky odpověď na své otázky, ale radost z modlitby bude možná prvním potvrzením toho, co nám chce Bůh dát ještě dřív než odpověď. Svatý Jan Klimak o tom píše: „Neříkej, žes tak dlouho vytrval v modlitbě a ničeho jsi nedosáhl; protože výsledek už se dostavil. Jaké může být větší dobro než se přimknout k Pánu a v tomto spojení s ním bez oddechu setrvávat.“
Duchovní rozlišování předpokládá zkušenost a duchovní dospělost, která není dostupná začátečníkům. Praktikovat rozlišování jsou schopni pouze ti, kdo jsou zvyklí žít v modlitbě.
Nejde o jakoukoliv modlitbu, ale takovou, která nás učí pozorně sledovat působení Ducha Svatého v nás, abychom s Ním mohli spolupracovat. Všimněme si, co o tom říká zkušený duchovní vůdce kardinál Mercier: „Odhalím vám tajemství svatosti a štěstí: Váš život bude šťastný a utěšený, když dokážete každý den na pět minut umlčet svou představivost, zavřít oči před všemi viditelnými věcmi a uši před všemi zvuky světa a vstoupíte do svatostánku své pokřtěné duše, která je chrámem Ducha Svatého, a takto budete k tomuto božskému Duchu promlouvat:
Duchu Svatý, duše mé duše, klaním se Ti; osvěcuj mě, veď mě, posiluj mě a utěšuj mě. Říkej mi, co mám udělat, a přikazuj mi, abych to udělal; slibuji, že se podřídím všemu, co ode mě budeš žádat, a přijmu vše, co se mi z Tvé vůle bude dít. Jen mi dej poznat, co je Tvá vůle." (Joseph Dèsire Mercier)
Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová. Jean Lafrance (1931–1991) byl kněz severofrancouzské diecéze Lille.