Na hlavu českého státu čekalo před budovou Nejvyššího soudu ČR několik desítek lidí. (Česká televize v prvním vstupu říkala, že sedmdesát, v pozdějších relacích počet srazila na padesát.) Daleko víc zájemců bylo uvnitř budovy: všechna okna obsazená, za každým sklem s odhrnutou záclonou skupiny zvědavých soudců & soudních zaměstnanců. A ozbrojenci: ti v černých polních uniformách stojí s kamennými výrazy v pevné řadě a s rukama za zády, justiční stráž v slušivých světlemodrých košilích se mračí do davu a urostlí chasníci se spirálovými dráty u uší se do něj vmísili. Marně jsem se rozhlížel – ale ne, muže a ženy v reflexních vestách s nápisem ANTIKONFLIKTNÍ TÝM jsem tu neviděl.
„Pozor, schody!“ skandují studenti. Ale prezident si jich nevšímá, ani jejich pozvání na skleničku nepřijal (a pokud něco říkal, tak jen pro sebe a nebylo to slyšet). Věnoval se schodům.
„NENÍ NÁM TO PUTNA“, „MÉNĚ VIRÓZ, VÍCE SVOBODY“ – hlásaly například transparenty. Řádka láhví od alkoholu s přelepkami VIRÓZA dokreslila atmosféru.
Když jsem se po chvíli k budově vrátil, už se uklízelo. Pracovníci České televize si prohlíželi, co se nahrálo. „To skandování Pozor, schody! je sprostý,“ slyším. Aha – takže to asi národ neuslyší...
Demonstranti uklízeli transparenty a láhve. „Počkej, to nevylévej, v tom není voda, to je skutečná viróza,“ varoval kdosi nad jednou z láhví.
No, co s ním. Příštích deset let ho budeme muset vydržet...
Ale nezapomněl jsem se za pana prezidenta pomodlit. Přišel jsem domů a otevřel elektronickou poštu. „Máme pozoruhodné jaro,“ napsal mi v mailu jeden z autorů Skleněného kostela. A jeho mail pokračoval: „Včely nezachytily nástup snůšky, na práci jich je polovina než vloni. Med bude vzácnější... Ale zahrada se má jak v ráji. Sluníčko střídá déšť, člověk nemusí vzít do ruky konev. Třešně, švestky, hrušky, jablka, jeřabiny slibují velkou úrodu...“