O co jde Richardu Dawkinsovi v jeho knize Boží blud (Praha, Academia 2009, 2010), je zřejmé už z jejího názvu, jenž naznačuje vzájemnou blízkost náboženského přesvědčení a duševní choroby. Zpočátku to tak ovšem nevypadá a zdá se, že titul má jen upoutat a knihu prodat a že jde o jakousi objektivní ateistickou bibli, která střízlivě vědecky rozebírá pro a proti náboženství a s níž lze vést vést dialog. I když i k tomu může posloužit jako přehled ateistických argumentů a stojí za to si ji přečíst, aby se s nimi věřící vyrovnal, zdá se však, že to nebude tak těžké, jak se zprvu jevilo, zvlášť když se dostaneme k pasážím pojednávajícím o Novém zákoně. Tu se jasně ukazuje, že Dawkins nechápe (aspoň to tak vypadá) Ježíšův příběh (a stačí, když mu namítneme, že Ježíš svědčí o způsobech jednání světské moci s lidmi, kteří se snaží žít dobře, a jako řešení předvádí příklad života hodný následování).

Dawkins se nejdříve zmiňuje, že se zaměří na kritiku křesťanství, ale tam, kde se mu to hodí, argumentuje judaismem a islámem. Ke kritice katolického náboženství obsáhle cituje ze Starého zákona, jako by nepřišel Zákon nový, jako by nebyly církevní koncily a Katechismus katolické církve. Tak může mluvit o tom, že se církev nevyvíjí, zatímco opak je pravdou. Církev citlivě vnímá současné problémy a vyslovuje se k nim, a Dawkins tedy, aby ukázal její vadnost, se snaží propagovat postoje, jež jsou k jejím názorům opačné, ať jde o potraty, eutanazii či homosexualitu.

O úrovni objektivnosti svědčí už drobná zmínka, v níž papeži Piovi XII. vyčítá, že se jasně nevymezil vůči nacistům, i když už dnes víme, proč, a jak jak rozsáhlá byla Piova skrytá pomoc Židům. Při takovéto práci s fakty pak neudivuje, že např. viní křesťanství z vyvolávání nepřátelství mezi lidmi odlišností katolíků od ostatních, jako by nebylo zřejmé, že každou odlišnost lze využít k vybičovávání nenávisti a poštvávání lidí proti sobě, ať jsou to bohatí a chudí, bílí a černí, křesťané a muslimové a tak podobně. Podle Dawkinse je náboženství prostě vinno vším zlem.

Dawkins svou knihu začíná úvahou o Boží existenci. V úvodu mluví o Einsteinovi a jeho minimalistickém pojetí Boha, ke kterému Einstein dospěl po osekání všeho sporného a nadbytečného, a pokládá je, na rozdíl od nás, za málo důležité (takže se s ním nijak nevyrovnává). Ovšem tam, kde Einstein končí, tam víra začíná. Tam, kde Einstein něco tuší, tam my říkáme, co tuší. Opíráme se o jeho stanovisko jako o pevný bod. Tak se Dawkinsův následující text o důkazech Boží existence míjí účinkem. Boha nelze vědecky ani potvrdit, ani vyvrátit, je mimo veškerý rozum a logiku, není postihnutelný vědeckými metodami, přichází k nám skrze víru.

Pro toho, kdo takto ví, je Dawkinsova polemika dokazováním toho, že Slunce je zelené. Ne nad vším ovšem mávneme rukou (mně se líbí mimo jiné závěrečné pojednání o úzkém průhledu, jímž hledíme na svět), ale spíš než nezaujatý vědecký rozklad před sebou máme osobní vyznání, byť založené na celoživotní lásce k vědě. Proto také doporučuji přečíst si i oba doslovy.

 


Hledání