Ještě ke Starému zákonu.

Pro starověké národy, včetně starověkých Židů, nebyla trpělivost žádná ctnost: cenili se bojovníci, cenila se bojovnost; ve Starém zákoně se o trpělivosti mluví až v poměrně pozdních knihách. Otevřeme knihu Job a potom mladší, „deuterokanonické“ biblické spisy. Zde jsou opravdu krásná slova o trpělivosti...

Prakticky:

Kniha přísloví 25, 15: „Trpělivostí se dá oblomit soudce (představený), mírný jazyk drtí kosti.“

Sirachovec 1, 23–24: „Trpělivý člověk vydrží, až přijde jeho hodina, ale jeho radost nakonec propukne. Dokud jeho hodina nenadejde, skrývá svá slova a všichni hlásají jeho rozumnost.“

Trpělivost vůči druhým lidem:

Sir 29, 8: „...buď shovívavý k nešťastníkům, na almužny je nenechávej čekat.“

Lidská trpělivost vůči Bohu:

Job 21, 4 (Job říká svým přátelům:) „Copak já svaluji vinu na nějakého člověka? Ztrácím trpělivost bezdůvodně?“

Boží trpělivost – s hříšníky, kteří se nechtějí obrátit:

Sir 5, 4: „Neříkej: ´Zhřešil jsem! A co se mi stalo?´ Neboť Pán umí vyčkat.“

A tento chvalozpěv o Boží trpělivosti:

Sir 18, 8–14:

Co je člověk? K čemu je?

Co je na něm dobré a co zlé?

Délka jeho života: nanejvýš sto let.

Kapka vody z moře, zrnko písku,

to je těch několik let vedle věčnosti.

Proto s nimi Pán nakládá trpělivě

a vylévá na ně své milosrdenství.

Vidí a ví, jak ubohý je jejich konec,

a proto rozmnožil své odpuštění.

Člověk se slitovává nad svým bližním,

ale Pán se slitovává nad veškerým tělem:

kárá, trestá, poučuje,

přivádí jako pastýř nazpět svoje stádo.

Má slitování s těmi, kdo nacházejí kázeň

a kdo horlivě vyhledávají jeho soudy.

Komentář Jeruzalémské bible k tomu dodává: „Zde zdůrazněné všeobecné milosrdenství Boží a jeho výchovný ráz jsou ve Starém zákoně něčím novým.“

A já k tomuto komentáři dodávám: Duch po staletí vedl poznání Božího lidu – a nejmladší knihy Starého zákona jsou proto – logicky – evangeliu nejbližší.

Také my jsme, přece, Pánu stále blíž – a blíž...