Vietnamský obchodník přede mne položil

talíř s porcí smaženého kapra. Štamgasti

usrkli pivo a věnovali mi jediný pohled.

Stromeček nad hlavou porcelánového Buddhy

blikal slabě, modře, červeně a bíle, v barvách

kratičkých národních dějin mojí země.

Blonďatý mladík lovil hůlkami maso a nabíral nudle

z polévky pho; občas odložil hůlky a vzal do rukou

některou z nově zakoupených starých vinylových desek,

otáčel je, aby si mohl přečíst všechna slova

na vnitřní nálepce, a zase je vracel do obalů

s potiskem cynických tváří mužů a úsměvů žen

(mnohá jejich jména už jsem ani neznal, jak jsem

mu tiše nahlížel přes rameno). Mladá žena

si zkoušela fialovou šálu, podobnou kněžské štole,

začala křičet do mobilu: „O tom se nebudeme bavit,

ne, nemusíme se vidět, ani na Vánoce, nezajímáš mě,“

nebylo poznat, zda křičí na maminku nebo

na nějakého muže. Šálu zabalila zas do balíčku

a rychle do sebe naházela vietnamský řecký gyros.

A zvoneček a dětský vláček zazvonily z náměstí,

z trhu, jenž šuměl jako moře. Z něho Ondřej a Petr,

Jakub a Jan – i dnes v noci, až do rána,

budou marně lovit ryby, nežli jim poradí sám Pán...