Poněkud nesystémově, totiž v kapitole nazvané Zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj, se v posledním odstavci bodu 4.6 Koaliční smlouvy mezi ČSSD, ANO a KDU-ČSL uvádí:

Podpoříme sdružování obcí do funkčních celků (mikroregiony, místní akční skupiny atd.), které budou schopny řešit efektivněji společné problémy.“

Spolupráce obcí a měst v České republice, vytváření funkčních celků nebo případná integrace, to jsou témata, kterými se Ministerstvo vnitra i stavovské organizace samosprávných celků (Svaz měst a obcí ČR a konkurenční Svaz místních samospráv) zabývají od vzniku samostatné republiky. Proč?

Česká republika měla k 1. 1. 2012 celkem 6251 obcí a jejich počet je v posledním desetiletí stabilní.

Velký nárůst počtu obcí nastal po roce 1989, kdy se naplno projevila nespokojenost obyvatel malých a maličkatých obcí, direktivně připojených v šedesátých až osmdesátých letech 20. století k takzvaným obcím střediskovým (v roce 1980 bylo na území ČR 4778 obcí). Termíny jako „zániková obec“, „stavební uzávěra“ či „obec pro rekreaci“ skalní patrioty ze Lhot, Újezdů a Nouzovů těšit nemohly.

Porevoluční vstřícná legislativa, která umožňovala osamostatnění každé vesničky s vlastním katastrálním územím, dala vzniknout mnoha obcím s několika desítkami obyvatel.

Příliš pozdě, z pohledu ministerských úředníků, začal stát tahat za záchrannou brzdu zvýšením minimálního počtu obyvatel osamostatňující se obce na 300 a následně na současných 1000 obyvatel. Ale to už téměř všichni zájemci, kteří o samostatnost stáli, z chomoutu většího souseda vyklouzli.

Dodnes se vedou spory o správnost takového vývoje. Obhájci samostatnosti argumentují příklady mnoha vesniček, které díky pracovitému starostovi či nebývalému zájmu místních obyvatel rozkvetly do krásy. Kritici poukazují na velkou roztříštěnost, která vede k nekvalitnímu výkonu samosprávy i agend státní správy na obce přenesených (evidence obyvatel, matriky, zajišťování voleb a referend, výkon státní správy v oblasti ochrany životního prostředí a tak dále). Zánikem okresních úřadů se problém dále umocnil. A právě do této oblasti směřuje citované ustanovení koaliční smlouvy.

Cesta k naplnění proklamovaného záměru bude trnitá. Obdobné snahy předchozích vlád, včetně těch levicových, více než promyšlený postup připomínaly lov statného buvola.

Lovící šelma se obezřetně připlíží k oběti, zaútočí, statný buvol se ožene, šelma ustoupí a čeká na vhodný okamžik k dalšímu útoku.

Úřední metody se, pravda, mění. Dotační pobídky, vyhrožování nuceným sloučením obcí, snahy o výraznější provázání obecních příjmů s velikostí obce, nejnověji dotační podpora meziobecní spolupráce formou evropského grantu.

Největším úspěchem protistrany je nedávná, tvrdě vybojovaná změna v rozpočtovém určení daní, díky níž se příjmy malých obcí zvýšily.

Komunální prostor je již dnes hustě protkán sítí malých i početnějších svazků obcí, které spolupracují v oblastech školství, zajišťování veřejné dopravy, společné správy vodohospodářského majetku, podpory cestovního ruchu v atraktivních regionech, v odporu proti těžebním plánům nebo jen za účelem výměny zkušeností a lidského sblížení představitelů sousedících obcí. Při zakládání těchto svazků platí jednoduchá zásada. Vychází se z potřeb obcí, méně již z potřeb státu.

Z Evropské unie dorazivší, často samoúčelné vymýšlení rozvojových strategií, vytváření SWOT analýz a rozvojových programů, na nichž se živí početná armáda zpracovatelů, aktualizátorů a dotačních poradců, jsou starostům trnem v oku.

Zvláště v malých obcích je strategické plánování úsměvné. Kde obec nejvíc tlačí bota, vám ráda poví stařenka na cestě do krámu nebo kluci lovící čolky v návesním rybníce.

 

(autor je starosta městyse Senomaty na Rakovnicku)


Hledání