O JUDr. Stanislavu Drobném (* 12. 7. 1923, † 20. 12. 2013)

JUDr. Stanislav DrobnýPodělit se se čtenáři o svoje vzpomínky na tatínka jsem považoval za natolik niternou a soukromou věc, že jsem se k tomu i přes vybídnutí redakce Skleněného kostela musel odhodlávat. Popravdě jsem moc nevěděl, jak na to, nějaké obecnější soudy by měli přece udělat jiní, kteří mu nebyli tak blízcí.

Když v pátek 20. prosince 2013 před čtvrtou nedělí adventní tatínek odešel na věčnost, mysleli jsme všichni už na Vánoce. Ve čtvrté sloce latinských rorátů pro mne zazněla aktuálně slova: Utěš se, lide můj, tvoje spása je blízko. Adventní naděje, kterou tatínek choval po celý svůj dlouhý život, se odráží i v jeho oblíbené písni Maran atha (Pane, přijď opět v nádheře své…). Naděje mu umožňovala přežít tragické okamžiky i dlouhá těžká období za devadesát let života.

Na procházce v Brně po Lesné v předjaří roku 1986 mi naději a kuráž dodával takto: „Řekl jsem jim, že se s nimi nebudu bavit a ať mi dají pokoj a vrátí mne zpět na celu, že mám na cele rozečtenou knížku. Zbývaly mi dva roky, tak už jsem věděl, že to tam nějak vydržím.“

Šel jsem na dva roky na vojnu a mnohokrát jsem si na tatínkova slova vzpomněl, když mi nebylo zrovna veselo. Ale co je 24 měsíců prožitých v nevlídném prostředí daleko od domova oproti 13 letům v jáchymovských lágrech a nejtěžších věznicích v Československu v 50. letech 20. století.

Stanislav Drobný patřil ke generaci a k těm lidem, kteří po většinu života neměli na růžích ustláno. Narodil se sice do rodiny středoškolského profesora, moravskoslezského zemského politika a úředníka a zdálo se, že to spolu s jeho nadáním a schopnostmi zajišťuje mimořádně výhodnou startovací čáru do života. Leč pro jeho tatínka Františka Drobného před Vánocemi 1941 přišlo gestapo. Z Kounicových kolejí záhy putoval do Mauthausenu, kde byl v únoru následujícího roku umučen. To bylo pro tatínka první setkání s totalitním režimem, ve kterém se na seznam nežádoucích osob dostal člen rodiny pro své veřejné působení, intelektuální vliv a demokratické smýšlení.

Po válce se angažoval ve straně národně socialistické, v mládežnickém hnutí a ve Svazu protifašistických bojovníků. K Němcům jako takovým nechoval nikdy nenávist. Odpustil jim. Dnešního Německa se neobával. Měl několik německých přátel. Nevím, jestli tomu tak bylo vždy. Určitě na něj mělo značný vliv jeho věznění. Tak, jako pro něj nebyli všichni Češi komunisti, tak pro něj nebyli Němci automaticky nacisti. Důvěřoval v demokracii „bonnské republiky“. Když se nedávno německý prezident Joachim Gauck přijel osobně do Lidic omluvit obětem nacistického řádění a setkal se s jejich pozůstalými, tak se myslím ukázalo, že se tatínek nemýlil. Vzpomínám si na pozvání tatínkova spolužáka a největšího kamaráda z dětství, Roberta Koniakowského. Jeho maminka byla Rakušanka ze Salzburgu a tatínek důstojník, asi odněkud z bývalé rakouské Haliče. Poté, co zemřel, bydlela tato rodina v Brně na Zemědělské ulici. Pan Koniakowski nám vyprávěl, jak po válce utekl coby německý mariňák díky své znalosti češtiny ze zajetí a dostal se do Salzburgu. Vzpomněl také, jak se jako mladý cítil trapně poté, když před koncem války na dovolené v německé uniformě zazvonil u dveří domu mého tatínka, jehož otec dával svému synovi takové kapesné, že často zbylo na lístek do kina i pro něj, jeho chudého kamaráda.

V roce 1948 byl zapsán ke studiu na Filozofické fakultě v Brně. Přestože jej vzápětí ze školy vyhodili, zájem o filozofii mu zůstal. Byl vášnivým čtenářem, četl hodně a téměř všechno, co se mu dostalo do rukou. Ze všeho nejraději četl a překládal pokoncilní teologickou literaturu, kterou si opatřoval zejména ve východním Německu. Vzhledem k velmi úzkému okruhu posluchačů v jeho okolí z jednoho překladu vznikl dokonce samizdat.

Z tatínka za pomoc přátelům, kteří utíkali za hranice, objednání a předání analýzy domácí situace po únoru 1948 do zahraničí a korespondenci o vytvoření sítě zpravodajů o situaci v Československu učinili vůdce protistátní skupiny. Když odvolací soud přidal k desetiletému trestu za údajný zločin velezrady další tři roky s odůvodněním, že to je za jeho předchozí angažování (poválečné) a aby již nikdy nemohl pomýšlet na kariéru v politice, on neztratil naději a víru. Z nich pramenil jeho statečný odpor, se kterým po další desetiletí čelil komunismu a doufal, že znovu nastane svoboda a zvítězí spravedlnost. Ještě před smrtí mu byl udělen odznak účastníka III. odboje a odporu proti komunismu a za jeho působení ve prospěch svobody, demokracie a lidských práv mu prezident Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka.

Tatínek nebyl člověkem minulosti, i když po dvanáct let, od roku 1991 do roku 2003, byl předsedou Konfederace politických vězňů. O temných letech svého života sám prakticky nikdy nemluvil. Nejvíce jsem se toho dozvěděl od jeho kamarádů muklů. Miloslav Čapek, bývalý agent CIC, vzpomínal, že tatínek měl přezdívku Gándhí. To pro jeho nezlomnou statečnou povahu, brýle, kvůli intelektuálnímu vzezření a pohublosti v důsledku nesčetného hladovění, které bylo součástí dalších vězeňských trestů, které si často vysloužil. Do čaje, který kázeňsky trestaným dávali do takzvané korekce, kde byl příděl potravy omezen na polovinu, tatínkovi nepozorovaně ponořil konzervu s masem, protože měl obavu o jeho zdraví. Tatínek v té době vážil méně než 50 kilogramů a následkem dlouhého vyhladovění se již nebyl schopen udržet na nohou. Miloslav Čapek také vyprávěl, že jednou zastavil tatínka na cestě do jídelny bachař a zeptal se, jestli neví, že se pro odběr stravy chodí „po čtyrech“. Myslel tím v útvaru, ve čtyřstupu. Tatínek uchopil vězeňský ešus do bezzubých čelistí a dále šel “po čtyřech“. Co následovalo pak, si již nepamatuji.

Ve vzpomínkách mi tatínek zůstane jako člověk, který byl rád veselý a měl rád společnost, kterou se snažil bavit nejen vtipem a osobitým humorem, ale občas udělal i kanadský žertík. Na sklonku 80. let se opět začal zapojovat do veřejného života. Domů nosil různé samizdaty, často jsem při světle svíčky, kvůli tehdejšímu neustálému vypínání nedostatkového elektrického proudu četl Lidové noviny a Informace o církvi. Jednou šel tatínek na setkání obnovující se Masarykovy společnosti spolu s již zmíněným Miloslavem Čapkem. Večer se Čapek vrátil sám a vyprávěl, že tatínek tam pronesl antikomunistický projev, načež jej zatkla StB. Vyčítali jsme panu Čapkovi, proč tatínkovi vystoupení nerozmluvil, když tam nebylo bezpečno. Byli jsme s maminkou na ně na oba dva naštvaní a obávali jsme se, co se tatínkovi, kterému tehdy bylo již 65 let, může stát. Když vtom se otevřely dveře a otec byl doma. S panem Čapkem se domluvili, že nás vystraší.

Tatínek byl člověk manuálně nepraktický. Po propuštění z vězení se nemohl živit jako právník, a tak šel pracovat jako elektrikář do údržby. To se naučil v další škole života, v jáchymovských dolech. Po propuštění si rychle vystudoval večerní elektroprůmyslovku. Za normalizace však neměli pro to, že v údržbě dělal jakéhosi malého vedoucího, co rozděloval několika řemeslníkům práci, opět pochopení. Tak se tatínek musel znovu rekvalifikovat, bylo mu už přes 50 let, a naučil se normy elektro a zcela nově i plynoinstalace a až do penze z něj byl revizní technik elektro a plynu.

Ne ve všem nám tatínek chtěl být vzorem. O jeho vztahu k pořádku kolovaly různé historky. Na tom nezměnila nic ani léta v kriminále, v jáchymovských táborech a půl roku vojny. Když jsem byl sám na vojně, tatínkův přítel mi vyprávěl, že když si tatínek ustlal sám postel a přišla kontrola pořádku, hrozila celému osazenstvu cely šikana. Prý generál Kutlvašr prohlašoval, že to každého vojáka naučil, takže to naučí i tatínka. Potupně to vzdal. A aby se vyhnul opakovaným problémům, raději stlal tatínkovi postel pan generál sám.

Bratranec Jiří Šrámek vzpomíná, jak šel svého strýce po návratu z vězení přivítat na brněnské nádraží. Z vlaku vystoupil vyhublý, téměř bezzubý, ale nezlomený muž. Tatínek nikdy nezahořkl a ani si nestěžoval na nespravedlivý osud. Když byl ve vězení, zemřela mu maminka. V 50. letech byl zavřen také jeho švagr a strýc. Tatínek mi vyprávěl, že při propuštění z kriminálu se s ním loučil bachař a podával mu ruku. Řekl mu, že proto tam nebyl, aby si s nimi podával ruku. V posudku měl, že vězení nesplnilo účel převýchovy. Jak jsem se po Listopadu dozvěděl, v zaměstnání o něm jeden konfident podával pravidelně zprávy.

Téměř každou sobotu od jara do podzimu jsme chodili s tatínkem na procházku do lesa v okolí Brna. Les měl velice rád, říkal, že je tam krásný vzduch. Asi se tam cítil tak dobře také proto, že v přírodě mu připadalo, že je vše tak, jak má být, a člověk je tam svobodný, z dosahu pokřiveného světa reálného socialismu v období normalizace. Cílem našich výletů byl často poutní kostel ve Vranově. Tatínek byl v mládí sportovec, a proto byl až do vysokého věku fyzicky zdatný. Jednou mi vyprávěl, jak nastoupil na kurt v nějakém tenisovém turnaji. Byl zaskočen množstvím diváků. Ti se dozvěděli, že má hrát Drobný, a zaměnili jej za slavného sportovce, mistra světa v hokeji a pozdějšího wimbledonského vítěze Jaroslava. Po několika míčcích pak řady zklamaného obecenstva podstatně prořídly. Měl pověst vynikajícího šachisty. V 90. letech mu zatelefonoval pán, který připomněl, že s ním měl sehrát finálový duel, tuším, že se jednalo v nějaký turnaj na vojně. Hra se už kvůli zatčení tatínka neuskutečnila. Bývalý protihráč zavolal po více jak 40 letech proto, aby tatínkovi řekl, že vítězem se měl stát on.

Když jsem se tatínka jako mladý hoch ptal, kdy komunismus skončí, kdy to tu praskne a jestli už se něco děje, tak mi říkal, to uvidíš, to pak poznáš, až to jednou přijde. Když jsme se ze „štvavého“ vysílání zahraničního rozhlasu dozvěděli o rozehnání demonstrace na Národní třídě, věděl jsem, že je to tady. Tatínek pak už ani chvíli nezahálel. K nám domů chodila spousta jeho kamarádů, bývalých politických vězňů. A tatínek se začal angažovat v brněnském Občanském fóru a stále častěji jezdil se Zdeňkem Kesslerem do Prahy. Zakládali Konfederaci politických vězňů, prosazovali rehabilitace, restituce, občanské prověrky policie, lustrační zákony. Po gen. Rudolfu Pernickém se v létě 1991 stal druhým předsedou Konfederace politických vězňů.

Po celá 90. léta byl tatínek stále na cestách. Věnoval nezměrnou energii podpoře a utváření základů demokratického řádu. S iniciativou ke vzniku zákona o protiprávnosti komunistického režimu objel mnoho desítek měst, která ji podpořila. Podporoval prozápadní zahraničněpolitickou orientaci naší země, vstup do NATO a EU. Nikdy nezapomenu, s jakou radostí jezdil přes hranice. Vždy, když již stačilo ukázat jen pas a jet, měl radostnou sváteční náladu a říkal mi, že si to moc užívá. Velice rád cestoval. Do svých šedesáti let, než se z něj stal věkem důchodce, pas neměl a mohl jezdit na doložku k občanskému průkazu jen do východního Německa a Maďarska. Do důchodu odešel až v šedesáti čtyřech letech, protože měl málo odpracovaných roků. Doba ve vězení se mu celá nezapočítala.

Tatínek nebyl v soukromí mnohomluvný člověk. Od 90. let však musel pravidelně vystupovat na veřejnosti. S úsměvem vzpomínám na jeho příslovečnou slovní neobratnost, s jakou odpovídal na mé otázky. Na vině byl asi těžký zánět mozkových blan, který prodělal v dětství a který prý ohrozil jeho život. O to důležitější byl obsah jeho sdělení. V dobách našich studií, když o Wikipedii neměl nikdo ještě ani potuchy, jsme spolu s bratrem využívali tatínkovy encyklopedické znalosti jako první zdroj informací, protože se nám nechtělo listovat v knihách. Tatínek často vystupoval nejen před bývalými politickými vězni, ale i na veřejnosti a postupně se častěji vyjadřoval i v médiích. Rozhodně podporoval ekonomickou transformaci a odmítal jakékoliv třetí cesty i v politickém uspořádání. Vždy ale zdůrazňoval, že kromě ekonomických reforem je nezbytná transformace celé společnosti, že je třeba, aby se uskutečnila obroda komunismem zdevastovaného morálního stavu našeho národa. Věděl, že zrůdnost totalitních režimů nespočívá v nějakém špatném pochopení zákonitostí vývoje, nýbrž v uplatnění ideologií, které chtějí člověka a společnost přetvořit k obrazu svému, odmítají jeho svobodu a obdivují násilí. Mluvil o jáchymovské lži, což je snaha zrelativizovat, zamlčet a vymazat zločinné působení komunismu. Vystupoval proti relativizaci hodnot ve společnosti a poukazoval na nebezpečí návratu falešných idejí, na kterých stál komunistický režim. Rozhodně bojoval proti oslavné propagaci komunistických zločinů a vylhaného obrazu poválečné minulosti. Kritizoval tyto tendence také v kultuře, a proto se postavil proti vysílání Třiceti případů majora Zemana ve veřejnoprávní televizi. V roce 2000 vydal prohlášení Komunismus do 21. století nepatří, ve kterém vyzval ke konečnému odstranění reziduí komunismu z našeho veřejného a politického života.

Ať Ten, který je nekonečně milosrdný, dá tatínkovi poznat své milosrdenství, které mu bylo v jeho pozemské vlasti odpíráno, a nechť ve své neoblomné naději dojde opravdové spravedlnosti, o kterou se za života tolik zasazoval. RIP.

 


Hledání