Před nedávnem přinesl manžel domů Nový prostor. (Jedná se o časopis, jehož prodejem se pomáhá lidem bez přístřeší a v krizových životních situacích.) Tématem celého tohoto čísla bylo Brno – město, ve kterém teď bydlím, tak jsem se začetla, abych o něm nasála nějaké nové informace a přečetla si názory na něj i Brňany. Jako katoličku mě zaujal článek Brněnská péče o duši autora Pavla Šplíchala. Článek je orámován negativními zkušenostmi se setkáními s lidmi u katolického kostela.

Článek startuje rozhovor se seniorem: Nevážíš si Ježíše Pána!“ obořil se na mě dědek před kostelem sv. Jakuba v dobách, kdy jsem měl pocit, že je správný si s každým povídat. Během mého pokusu o ujasnění si stanovisek mi začal nadávat za dlouhé vlasy a za pár dredů. „Ježíš měl taky dredy a dlouhý vlasy,“ bránil jsem se. „Měl, ale krásný!“ setřel mě dědek, pak usoudil, že ztrácí čas, a šel raději nadávat cigáňatům za barevný šusťákovky.  

Po tomto úvodu, který mě poněkud zarmoutil, přišly nadějné věty o tom, že centrum je plné starých kostelů, což vyvolává dojem, že chodíte po kamarádech – za Jakubem, Tomášem, Pavlem a Petrem. Už, už jsem myslela, že autor vešel i dovnitř a viděl i jiné věřící, kteří nejsou protivní, ale radostní a laskaví, a že duchovno hledal tam, kde měl, a čekala jsem rozběh textu v tom smyslu, že se zde slouží denně mnoho mší svatých, které jsou bohatě navštívené i ve všední dny, ale to bylo jen moje zbožné přání. Autor naznal, že duchovno (v jeho pojetí ale spíše magie) je třeba hledat jinde – např. V Putyce u Míka při tichém rozjímání zkušených chlapů během štědrovečerní výjimečné otvíračky, ve špinavém podchodu Myší díra, kde zpívají harekrišňáci... ...nebo v Lužánkách, kudy každé dopoledne projde čtyřicátník objímající stromy.    

Pak už pokračuje nadsázkami – že nejvíce se v Brně modlí hráči automatů a že O duchovno se tak nakonec nejpoctivěji stará sám primátor Onderka. Duchovní jednotu Brňanů díky němu nadále střeží číslo jedenáct. Už před Švédy se Brňané ubránili díky tomu, že poledne odbyli už v jedenáct, sto jedenáct metrů měří nejvyšší stavba v Brně, na jedenáctém místě tabulky se cítí nejlíp Kometa i Zbrojovka a pointou toho všeho je, že primátor se narodil 11. 11. Kombinací numerologie s prvky kultu osobnosti tak vytváří Onderka novodobé brněnské New Age. Kromě hledání duchovna článek hodnotí i politiku radnice.

Ale pojďmě zpět k duchovnímu tématu. Škoda, že se autor místo s „nerudným dědkem“ nepotkal s prodejcem Nového prostoru, s nímž je rozhovor otištěn v témže časopise, jen o několik stránek dál. Shodou okolností prodává právě před kostelem sv. Jakuba. Když jsem se podívala na jeho fotku, hlavou mi blesklo: „Ten muž vypadá jako nějaký kluk z katolického spolča, ale to asi nebude...“ Ale skutečně, je to křesťan! Muž hovoří o tom, jak jej Bůh zachránil od závislosti na drogách, i o tom, jak zvládá svoji prudší povahu. Mluví velmi pokorně, ale jasně. O odpuštění říká toto: „Ducha mám stále v srdci, ale v hlavě mám kolikrát špatné stavy, a když mě někdo bije, směje se mi nebo mi něco dělá... Hlava mi říká, abych jim oplatil, ale srdce zase, že je to zkouška, ve které musím vytrvat. Říkám si: měj je rád, pomodli se za ně a odpusť jim, protože nevědí, co činí. Jsem blázen? Jsem blázen, ale děkuju Bohu, že je při mně, protože jinak bych je rozšvihal na dvě. Hovoří o tom, jak chodí mezi narkomany, prostitutky a gamblery a povídá si s nimi o Bohu, o tom, co mohou dokázat a změnit, pokud budou chtít. Říká: „Nejsem žádný misionář, ale prostě tomu věřím a to, co mi Bůh dal, se snažím nějak poslat dál.“ Dál se redaktor ptá: Existují lidé, které nepřijímáte – žijící v hříchu, nebo rovnou předem zatraceni? On odpovídá: „Bůh je láska, která každého přivítá, a tak já taky. Abych o někom rozhodoval, na to jsem malý pán.“ To je teda pecka! Úplně mě ten muž zahanbil!

Ale vraťme se k článku o hledání duchovna, který končí rozhovorem Pavla Šplíchala a jeho kamaráda s knězem:

Neměli byste kouřit. Ale jste šikovní, že si to umíte tak hezky ubalit,“ říkával (kněz). „Fašista Mussolini uzavřel s papežem smlouvu, která dodnes platí,“ provokovali jsme ho. „O tom nic nevím,“ usmíval se. „Berem drogy!“ řvali jsme na něj jednou, když zametal schody. „Není to správné, ale je vidět, že hledáte,“ usmíval se dál. Usmíval se totiž pořád.

Článek je pak definitivně ukončen takto: Vyděšení lidi v Brně jako všude na světě hledají aspoň nějakou jistotu v absurdním světě. I když ji často nakonec nacházejí až v krabici vína, nedá se říct, že by to nezkusili.

Co z toho všeho vyvodit?

Zdá se, že Pavel Šplíchal ve svém hledání duchovna brouzdal pouze po povrchu. Pro upřímně hledající doporučuji do toho kostela alespoň vejít nebo zajít například na Kurzy alfa.

A pro nás věřící z toho vyplývá, že musíme být autentičtí, tedy snažit se denně milovat Boha nade všecko a své bližní, jako sami sebe, jinak budou hledající i nadále hledat všude, jen ne v církvi...

 


Hledání