Na vysokých školách probíhají v půlročním cyklu státní závěrečné zkoušky, oslavy vzdělanosti, přehlídka nabytých vědomostí budoucích nositelů akademických titulů. Věřím, že čtenář Skleněného kostela ocení poučení, které plyne z popisu tohoto svátku vědění.

Student

Student přichází dobře připraven a nervózní, nebo špatně připraven a nervózní. Nervozita získá navrch v okamžiku vstupu do zkušební místnosti a student definitivně ztratí vládu nad svou pamětí. Je-li student miláčkem Fortuny, vytáhne si otázku, kterou se stihl naučit. Není-li miláčkem Fortuny, vytáhne si otázku, kterou se nestihl naučit, a je-li pronásledován Osudem, vytáhne si otázku, o které neví, že vůbec existuje.

Poté, co si studenti vytáhnou otázku, rozdělí se do dvou kategorií – jedni by chtěli posunout čas dozadu, aby takto získaný čas místo chození po hospodách věnovali učení. Druhá skupina studentů by také ráda posunula čas, ale směrem vpřed, aby ten trapný okamžik byl už za nimi. Obě skupiny však naráží na existující limity naší civilizace a nevyhnutelně následuje cesta před zkušební komisi.

Za svá studia si studenti osvojili řadu triků, jak prezentovat menší než malé množství vědomostí tak, aby dosáhli iluze dobré znalosti problematiky. Vyhýbají se užívání cizích slov, která neznají. Pokud něco vědí jistě, využijí zdržovací taktiku a řeknou to dvakrát, různými slovy, aby získali čas. Od okamžiku, kdy jim Předseda odkývne nějaké tvrzení jako pravdivé, používají ho jako zdůvodnění či odpověď na všechny další otázky. Pro nečekané dotazy mají silnější povahy v záloze připravenu větu, že se to učili, ale teď jim to zrovna vypadlo. Pokud jim Přísedící-nováček naznačí odpověď, která se od nich očekává, využijí jeho slabosti a řeknou, že to mají v poznámkách a brzy by se k tomu dostali.

Student ví, že je třeba hovořit pokud možno plynule a co možná nejdéle, neboť jakmile padne první otázka, bude zle. Po druhé větě svého výkladu je však přerušen Přísedícím – matadorem.

Přísedící-matador

Na rozdíl od Přísedícího-nováčka, který se domnívá, že účelem státních závěrečných zkoušek je zjistit, co student umí, Přísedící-matador usiluje zjistit, co student neumí. Souvislou řeč studenta na dané téma považuje za ztrátu času, a proto ho co nejdříve přeruší a začne klást dotazy dle vlastního vkusu a vědomostí. To je důvodem, proč jeho dotazy obvykle s původním zněním státnicové otázky příliš nesouvisí. V okamžiku, kdy nalezne studentovo slabé místo, všechny otázky směřuje právě tam. Dlouhé studentské mlčení využívá ke konzumaci přineseného pohoštění. Zdržovací taktiku studentů obrací proti nim a ptá se stále na to samé, různými slovy. Přísedící-matador také ví, že přes studenta si lze srovnat nevyřízené účty na katedře, a s oblibou strhá témata svých kolegů slovy: „To není vaše chyba, ale chyba vašeho vedoucího.“

Předseda

Předseda komise je pevně přesvědčen o tom, že cokoliv bude ten den řečeno zajímavého, bude z jeho úst. Hovoří proto hodně a rád. V oboru je natolik erudovaný a má tak hluboké znalosti, že když vypouští z úst úplný nesmysl, připouští, že si danou informací není zcela jist. Sporné tvrzení uvádí slovy: „Každý přece ví …“, a když student hovoří o něčem, co každý ví, odbude ho slovy: „To není tak jednoduché, názory se různí.“ Začne-li student definicí, je mu důrazně doporučeno, ať přeskočí teorii a jde k jádru problému. Jde-li student rovnou k jádru problému, je napomenut, aby si nejprve definoval základní pojmy. Hovoří-li student jednoduchou řečí a užívá-li zdravý rozum, je mu to vytknuto a důrazně doporučeno, aby hovořil odborně na výši a aby tuto problematiku netrivializoval. Pokud odbornou terminologii používá dobře a mluví tak, že jeho řeč by mohla sloužit jako podklad pro nová skripta, je vyzván, aby vynechal naučené poučky, hovořil jednoduše a při vysvětlování užil selského rozumu.

Když Předseda položí první otázku, přestane studentovi věnovat pozornost a začne hovořit s Přísedícím-matadorem o aktuálním dění na fakultě či výborné restauraci, kterou objevil. Student mezitím na otázku odpoví správně, bohužel Přísedící-matador ani Předseda správnou odpověď nezachytí a poté, co skončí svou kulinářskou debatu, se zeptají na to stejné. Student, v domnění, že předchozí odpověď byla špatná, začne hledat jiné odpovědi a nevyhnutelně začne odpovídat špatně. Přísedící s Předsedou mu napovídají způsobem, který uvede studenta do stavu naprosté beznaděje, projevující se dlouhým mrtvolným tichem. Předseda pak vítězoslavně řekne správnou odpověď. Když Přísedící-nováček poznamená, že to už student řekl, začne se o něm šířit po škole, že je neobjektivní.

Také Předseda se obvykle ptá jen na věci, kterým rozumí, bez ohledu na znění otázky. Když se student snaží vrátit zpět tématu, považuje to za uhýbání před otázkou a projev drzosti.

Přísedící-nováček

Je ochoten navázat se zkoušeným oční kontakt, což student ocení, neboť staří matadoři hledí zásadně ke stropu, z okna, kreslí si obrázky, vrtí hlavou, nikdy se však na studenta nepodívají a při kladení otázky zabodnou svůj zrak 10 cm od studentova levého ucha. Přísedící-nováček své dotazy směruje tak, aby zjistil, co student umí. Studentům naslouchá se zájmem, neboť větší část znalostí od státnic už dávno zapomněl a vše je pro něj nové. Přísedící-nováček také tíhne k tomu, přít se s Předsedou komise o pravdivost jeho tvrzení. V nastalé hádce Student tiše sedí a doufá, že než se bouře přežene, vyprší čas vymezený pro jeho státní závěrečnou zkoušku.

Klimax

Státní závěrečná zkouška je zakončena slavnostním vyhlášením výsledků a všeobecným smířením jak mezi členy komise navzájem, tak i mezi členy komise a studenty. Státnice mají své vítěze i poražené, pro nezasvěceného pozorovatele je však velmi obtížné určit, koho do které kategorie zařadit. Studenti odcházejí s titulem a předsevzetím vyhnout se jednou provždy jakémukoliv dalšímu vzdělávacímu procesu. Členové komise pak v kuloárech, dle svého naturelu, hořekují nad neznalostí studentů nebo přemýšlejí, kde se při výuce stala chyba. Všichni účastníci státnic se ale svorně shodují v názoru, že to byla ztráta času a celý den že by se dal využít mnohem lépe.