To jsem já, já svoboda mladá
Svoboda je pro nás stále ještě, i nyní, patnáct let po pádu komunistické diktatury, darem, se kterým neumíme zacházet. Jednáme se svobodou jako indiáni v 19. století s whisky. Neznáme míru, nedokážeme odhadovat rizika, neznáme rozumné hranice svobody a stále znovu nás tak šokují následky nerespektování rozumných hranic něčeho, co je samo o sobě (v rozumné míře) moc dobré.
Prý když někdo indiánům vysvětloval, že se takto ničí, odovídali: "Tak ať!"
Člen izraelské vlády se v našem tisku diví, že člověk, známý ve své vlasti jako muž spojený s mafií, mohl u nás dostat příležitost k provozování kasina. Nejen v Izraeli, jenž patří ke státům v nichž jsou kasina zakázaná, ale i všude jinde jsou hazardní hry pověstné jako prostředí, které je podhoubím pro tu nejzávažnější kriminalitu; a tak i tam, kde jsou dovoleny, veřejná moc je bedlivě sleduje a licenci skutečně nedostane každý. U nás ano. Stačil čistý trestní rejstřík nastrčených českých žadatelů a v nejcentrovatějším centru hlavního města mohl vzniknout podnik, u nějž teď prolévali krev (byt´ naštěstí - zatím? - neumírali...) především turisté a návštěvníci české metropole. Prý se to teď změní, sláva.
Svoboda znamená především férové respektování pravidel, ne vytváření ad hoc pravidel vlastních, nátlak anbo hru osobních sympatií a antipatií.
To u nás, zdá se, lépe chápou ti, kdo se rozešli s komunismem, s nímž si jaksi porozuměli, až když jeho moc skončila, než ti, kdo proti němu bojovali. Vyplývalo by to alespoň z komentářů českého tisku k nelegální technopárty na Tachovsku.
Něco si přečtěme. Nejdříve se Mladá fronta Dnes nechala slyšet, že takováto akce škodí jen málo a že kdyby účastníci zaplatili nájem, bylo by vše v pořádku. Samozřejmě, že nebylo. Technopárty obtěžuje okolí hlukem (jen si to poslechněte!) a nájem je smlouva, ne jednostranné "na, tumáš a mlč". Pokud by uživatel louky nesouhlasil (a on by v tomto případě určitě nesouhlasil), musela by se akce, pořádali-li by ji normální lidé, konat jinde. Ale kdepak. Lidové noviny to naopak natřely nájemci postiženého pozemku (aniž by informovaly o tom, co ví Právo, že pozemek pravděpodobně nebude pro zemědělce čtyři roky využitelný). "Libor Lúdik žaluje každého, koho vidí a odmítá se dohodnout," píše šťavnatě list. No to je mi ale gauner, ten Libor Lúdik. Korunu všemu ale nasadila někdejší chartistka Petruška Šustrová v Posledním slově na poslední straně dnešních Lidovek. Nejdřív věc přehrála na obecní úřad. "Opravdu lze těžko pochopit," píše tato někdejší náměstkyně ministra vnitra, "proč se s představiteli technogenerace nechtějí představitelé obcí raději dohodnout. Jaký má smysl, aby stovky policistů vyzbrojených speciální technikou, honily po louce tisíce mladých lidí?" Co dodat? Že by stačilo, aby organizátoři vystoupili z anonymity a přišli se (nejdřív!) na obecní úřad dohodnout. Vždyť přece chtít jednat až poté, co někoho postavím před hotovou věc, není jednání, ale drsný nátlak. Petruška Šustrová avšak chápe, že organizátoři zůstávají v utajení, protože "není pak komu doručit rozhodnutí o zákazu akce." Ve druhé půli své publicistické pecky se pak paní Šustrová svěřuje s tím, že "kolega-novinář" (hele ho! rusismus!) jí vzkázal, že to, co napsala je "strašně levičácké". To Petrušku Šustrovou udivilo. "Nevěděla jsem, že mám levičácké názory," svěřuje se. Techno nemiluje a neposlouchá, ale k organizátorům párty cití sympatie, vždyť: "otravujeme je svým usedlým stylem života, svou kulturou -". A jestli je to, co píše je levičácké? "Ať je," kontruje furiantsky. Jako by odpovídal právě jí píše komentátor oranžového Práva Pavel Verner (též dnes, na s. 13 svého listu): "... se nezbavím škodolibé představy: do bytu některého z autorů těchto myšlének si to namíří partička mladých rebelů. Že si tam udělají mejdan. Spontánně a nekomerčně. Že je to soukromý byt? No to jsou právě ty zvyky vás starých, proti kterým protestujeme."
"To jsem já, já svoboda mladá," zpívalo si toto abstraktum v jedné písničce v době, kdy pro mnoho lidí bylo spíše naivně rozjuchanou děvou v modré svazácké košili, než dosti důstojnou paní v nepraktickém dlouhém hábitu a v ruce s hořící pochodní, s níž, jak známo, nelze mávat jakkoli a jen tak bez rozmyslu. Ale nechci připomínat nynější jubileum jedné proslavené sochy. Chci říci, že naše nová, postkomunistická svoboda je stále ještě příliš mladá, naivní, nezkušená, rozjuchaná, ba co dím i hloupá.
Utěšuji se v této situaci jedním krásným veršem Johanna Wolfganga von Goetha: "Ať mošt sebebláznivěji se chová, přec bude vínem naposled."
František Schildberger