O smyslu teologie

Nejsem teolog, ani filosof. Mám, pravda, teologii vystudovanou. Přesto se cítím být teologickým laikem. Nikdy jsem nepublikoval žádný teologický článek a nikdy jsem nepřednášel na žádné z teologických fakult. Mám tedy za sebou pouze jakýsi základní bohovědný kurs, a proto se považuji spíše za laika, než za skutečného teologa.

Z různých důvodů jsem byl nucen v minulých měsících a letech díky pobytu v zahraničí číst teologické práce a to, o čem chci teď psát, berte prosím jako nezasvěcený pohled člověka, který v oboru není doma. Možná ale právě proto bude můj neodborný pohled pro teology přínosem, vždyť nakonec se mají plody teologických reflexí dostat až k věřícím, a snad bude pro teology užitečné zjistit, jak je reflektuje náhodný čtenář.

Problémy, které se některé teologické práce (alespoň ty, které jsem četl) snaží vyřešit, se dají rozdělit do dvou oblastí. Podle mého názoru se publikace buď dotýkají problémů, které považuje za skutečné i zbytek církve, nebo problémů, jejichž řešení snad nemůže zajímat nikoho jiného než jen opět teology. Ovšem podle mého názoru řešení ani jedné z obou skupin problémů teologie neposkytuje.

V několika francouzsky psaných knihách, které se mi dostaly do ruky, se například řešil problém, proč mladí lidé přestávají chodit do kostela. Tato otázka mě zajímá ? náhodou totiž o mládeži cosi vím a shodou okolností to patří do mé pracovní náplně. Z mého pohledu nezasvěceného člověka mě napadlo, že nejjednodušší by bylo zajít někam, kde se mládež nechodící do kostela schází a zeptat se. Teolog ovšem odpověď znal již předem ? na vině je sekularizace. Náhodou jsem pak četl práce jeho kolegů, kteří se zabývali tímtéž problémem. Druhý teolog zastával protichůdné stanovisko: za odliv mládeže z kostelů nemůže ani tak sekularizace, jako spíš modernismus. Třetí ve své knize zpochybnil názor, že sekularizace a modernismus jsou protichůdné ? vždyť, ruku na srdce, když jdeme do historie, copak sekularizace a modernismus nevycházejí ze stejných kořenů? Čtvrtý přidal důležitou etymologickou poznámku ? pozor přátelé, sekularizace není, sekularizace jsou. Ve významu slova sekularizace jsou totiž odlišitelné nejméně tři různé významy tohoto slova, a užitečným začátkem diskuse tak bude jaksi uklidit stůl, a podívat se, jakou sekularizaci konkrétně máme na mysli, jinak nemá smysl debatovat. Pátý přidá ekumenickou dimenzi. Šestý to celé shrne, vytkne svým předchůdcům některé chyby a pochválí je za jejich přínos. A tak dále. Opravdu si nevymýšlím. Nakonec již nejde ani tak o mládež nebo o víru, jako o definice pojmů a jejich přesné užití.

Jiné práce se zabývaly ve stejném duchu druhou skupinou problémů, a to těmi, které ze svého pohledu ani za skutečné problémy církve nepovažuji. Jednou prací, kterou jsem byl nucen číst nesla název “málo mluvíme o církvi a hodně o Kristu?, nevzpomínám si přesně, možná to mohlo být “málo mluvíme o Kristu a hodně o církvi? ? text reflektoval práce současných teologů a zamýšlel se nad problémem uvedeným v názvu. Bylo by to k pláči, kdyby to nebylo k smíchu.

V prvém případě se tak řeší adekvátní problémy neadekvátním způsobem, ve druhém neadekvátní problémy neadekvátním způsobem.

Postupně jsem začal do věci pronikat. Podobně jako ostatní vědy, tak i teologie si nadefinovala velké množství odborných výrazů a není tak snadné do jejího světa proniknout. Je zde “hermeneutická pravda evangelií?, je tu “christologický akcent? a “ekleziologická dimenze Písma?. Jinými slovy, je to svět jen pro zasvěcené. Je to vzdušný zámek kdesi vysoko v prostoru, kde je teologům evidentně dobře. Na vysoké úrovni se řeší problémy, které nejsou z tohoto světa, což nakonec pro teologii je vlastní, obávám se však, že problémy nemají mnoho společného ani se zemí, ani s nebem.

Na dotaz, k čemu taková teologie vlastně je, mají teologové pečlivě promyšlenou a připravenou odpověď: v církvi je údovost (srv. 1 Kor 12,12) a úkolem teologů, jejich specifickou vokací, je reflexe současné situace v církvi, monitorování stavu Kristova těla. Každý má v církvi svůj specifický úkol -  “Oko tedy nemůže říci ruce: ?Nepotřebuji Tě!? nebo zase hlava nohám: “nepotřebuji vás!? Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější? (1 Kor 12, 21-22) - vyztuží teologové své úvahy citátem z Písma. Tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější, takže pozor.

V celém soukolí fakult, přednášek a odborných časopisů pak podepírá jedno druhé. Časopisy musí mít publikace, aby nezanikly. Teologové musí rovněž publikovat, aby mohli na sebe nabírat tituly a místa na fakultách. Občas se najde nějaký odvážlivec, který občanům teologické země dodá náměty článků. Nejsem si někdy úplně jistý, zda jim sám věří, ale možná že ano. Občas totiž nějaký teolog přijde s vizí, která nezasvěcenému laikovi připadne jako šílená: např. Ježíš Kristus vlastně neexistoval, jedná se o projekci prvotní církve. Nebo: Ježíš Kristus sice existoval, ale nikdy neudělal žádný zázrak. Všechna jeho proroctví nejsou než zpětným doplněním, vsuvkami v textu, vložené až po předvídané události. Ostatní učenci s těmito kolegy vejdou do sporu a vyvolají polemiku. A je to. Kola se otáčí a počet publikací narůstá, ve jménu pravdy evangelia, vždyť proti bludným názorům je třeba bojovat, ať je to vhod či nevhod. Až se vše uklidní a náležitě vysvětlí, přijde nový teolog s novou svěží myšlenkou ? “Kristus je církev?, nebo “Ježíš je inkarnovaná idea? a soukolí polemik, publikací a titulů se roztočí nanovo.

Přiznávám, že si myslím, že církev potřebuje dobré teology. Ale jsem Bohu vděčný, že k těm, které jsem četl, nemusím patřit.

Jedna věc je přece jen povzbudivá. Obyčejní křesťané takové věci nečtou. Předně kvůli výše zmíněnému zašifrování myšlenek do bohovědného newspeaku, avšak zejména kvůli tomu, že řešené problémy nemají nic společného s realitou, se skutečnými problémy, které zajímají a bolí laiky. Výhodou je tedy jejich relativní neškodnost. Jen občas se najde nějaký nadšený konvertita, který chce hlouběji proniknout do tajemství křesťanské víry, připravení teologové mu ovšem velmi spolehlivě zabrání v nalezení “klíče poznání? a jeho nadšení nakonec nutně nerovný souboj prohrává.

Krom spolehlivého aparátu teologického výzkumu je zde ještě jeden vítaný zdroj publikací, a tím jsou životopisy současných svatých. Svatý Atanáš, který sepsal životopis svatého Antonína, věděl, čeho si má všímat. Život svatého Antonína, jeho dětství a mládí, až do smrti rodičů, prodeje domu a zaopatření sestry, se vejde na dvě stránky, Atanáš s netrpělivostí přeskakuje věci podle jeho názoru nedůležité, aby se dostal k důležitým. Současné životopisy postupují opačně: někdy, jakoby se zdálo, že těžištěm knihy jsou nedůležité podrobnosti, zatímco skutečně závažné momenty života světice se odehrávají kdesi v poznámkách pod čarou. Mohu se mýlit. Občas se stane, že někdo opravdu svatý zemře. Ihned po smrti světice vzniknou první publikace tak, jak je známe: fotografie rodičů při sňatku, jako dítě v kruhu rodiny, první svaté přijímání, maturantkou, práce s nemocnými, poslední fotografie před smrtí. Tím ale téma není vyčerpáno. Později někdo přijde na to, že světice nejen žila, ale snad i něco psala, a honem se vydají dopisy světice. Pak si jiný tzv. duchovní autor vzpomene, že světice nejen že žila a psala, ale že určitě rovněž i něco říkala, a že by se tedy mohly vydat její apoftegmata, citáty, přednášky a projevy. Pak napadne ještě někoho dalšího, že světice možná nejenom žila, psala a mluvila, ale možná také myslila ? a vyjde kniha o její “teologii?.

Vzpomínám si v této souvislosti na cyklus přednášek o metodě dona Boska, které jsem kdysi v zahraničí absolvoval, kde v poslední z lekcí přednášejícímu unikla úvaha, že don Bosko, díky své silné osobnosti, vlastně žádnou výchovnou metodu ani neměl.

A tak místo abychom byli svatí, o svatých jen dokážeme akademicky diskutovat.

Věřím, že k tomu, aby se mládež vrátila do kostelů, potřebujeme svaté, chci říct že potřebujeme, abychom se my sami stali svatými. Rovněž tak věřím tomu, že až se tak stane, vynoří se odnikud množství křesťanských filosofů a teologů, kteří budou naši práci reflektovat, hledat souvislosti, a zasazovat do širšího rámce. Nechť je jim to přáno.

P. Marek Vácha

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.