I r á k . . . 

1.

Z Iráku se pozvolna stává pro Američany další Vietnam.

Vzpomenete si, jak to začalo? Naprostá většina pravicově a demokraticky orientovaných lidí u nás, ne-li všichni, byla pro invazi. A ve světě útok na Saddámův Irák odmítali jen islamisté, komunisté a pak i dvě velké západoevropské země, Francie a Německo. Když jsem vyzýval své známé, věřící i nevěřící, aby se modlili za mír v Iráku, aby nebyla válka, dívala se na mě většina z nich divně. Vznikla tehdy skutečně zvláštní koalice těch, kdo odmítali válku. Vždyť kdy už měl na nějakou záležitost stejný názor Jan Pavel II. a předseda KSČM Miroslav Grebeníček? Ovžemže, pravda, každý odmítal válku z jiných důvodů, Grebeníček z antiamerikanismu, Jan Pavel II., proto, že viděl, myslím si, už tehdy zástup obětí, který my ještě ani v tuto chvíli zdaleka nevidíme celý. Přitom, paradox na paradox, měl vlastně Grebeníček v tomto případě podporovat Američany, protože ti dosadili po invazi do přechodné vlády i komunistickou stranu, kterou Husajn pronásledoval a k podílu na moci ji nepustil...

Když se Saddámova moc zhroutila po několika přesně mířených spojeneckých úderech skoro jako ten příslovečný domeček z karet, říkal jsem si, jestli snad nebylo volání po míru přece jen chybné. Kolik lidí by asi diktátor ještě povraždil střelami i plynem - a teď je pryč. Jednotlivé karty z rozbořeného domu diktatury, potištěné portéty diktátorových pomahačů, se rychle scházely v rukou Amričanů. Vypadalo to, že demokratický Irák je otázkou několika měsíců...

Dnes už to tak nevypadá.

Zvykli jsme si mezitím, že boje nekončí a asi brzy neskončí. V pro nás nepřehledné směsi se (promiňte mi to přirovnání) jako prádlo v cizí pračce míhají nejrůznější politické síly a skupiny, pod jejichž názvy si nedovedeme příliš konkrétního představit. Vnímáme jen, že jednou je ten a jednou někdo druhý na očích sdělovacích prostředků, a tam se dostává jen proto, že střílí; ale proč střílí, tomu je těžké porozumět: my na jejich místě a v jejich situaci bychom nestříleli. Pak někdo střílející trochu zmizí, protože na očích je někdo jiný, kdo teď více střílí. A pumové atentáty sebevrahů, ale snad ne sebevrahů, možná že řidiči "sebevražedných" automobilů jsou k vozům přivazováni - něco takového jsme četli, ale pak se už o tom zase nepsalo... A rukojmí a rukojmí a rukojmí. Novináři, kteří se do Iráku vypravili, referují o bojích, pak sdělují, co sami zažili, ale skoro nic nevědí o tom, jak žijí a smýšlejí Iráčané. A uřezávání hlav za zvuků četby z Koránu. Ale ne vždy uřezávání, jeden z publikovaných případů se nestal, byl to podvrh, vtip z garáže v Kalifornii, který měl komusi pomoci ve volbách do městské rady (ale nepomohl), ležel na Internetu měsíce, než se jej ujaly arabské sdělovací prostředky, které scénku publikovaly jako pravou... Ale o mnoho přehlednější nejsou ani američtí spojenci, to ponechávám stranou starší českou nejasnost, jestli jsme nebo nejsme mezi těmi spojenci i my, či zda se na akci účastníme jaksi jen tak. Kdo komu velí a kdo je v kterém sektoru už nevědí zpaměti ani novináři, kteří o válce píší. Stáhli se Španělé, zatím se nechtějí stáhnout Italové (v Itálii ještě nebyly volby), ale odcházejí Filipínci i jednotlivé firmy, včetně islámských...

Jako v bývalém Jižním Vietnamu vládne (už) i v Iráku vláda z místních lidí, ovšem dosazená Američany. Jakkoli má i vlastní ozbrojené síly, každému je jasné, že by se dlouho neudržela, kdyby ji Američané nepodporovali. Když je nejhůř, vjedou - jako teď do Nadžáfu - americké tanky, jakkoli by Američané byli rádi, kdyby mohli zůstat v pozadí, skutečně jenom jako spojenec, ne hlavní válečná strana v konfliktu s místními obyvateli - právě to už si zkusili ve Vietnamu. Kdo jsou šíité? Proč bojují? Jen tak? To asi těžko... Myslí si, že Američany porazí? To těžko... Nebo je chtějí jen ponížit, jak jsem se nedávno dočetl v analýze jakéhosi odborníka - ? A to jim stojí ponížení za umírání? Vždyť na pádu Saddáma Husajna právě Saddámem potlačení šíité nejvíc vydělali - nebo nevydělali? Vźdyť jsou zastoupeni i v nové, Američany dosazené vládě. V ní jsou ostatně nejrůznější síly, jen je čím dál tím méně jasné, jestli se jim podaří zorganizovat volby - a co bude po volbách. Vrchol paradoxu zní: komunisté ve vládě sedící na amerických zbraních, stoupenci směru, proti němuž USA bojovaly v Koreji i ve Vietnamu; irácký komunista ostatně mluví velmi dobře česky. Prádlo v irácké pračce se míhá a nikdo nám, žádný odborník, čemuž se velmi divím, není s to srozumitelně vysvětlit girlandy otázek, které nás napadají. Jedna věc je jistá: vojenská okupace jedné z islámských zemí neislámskými vojsky je pro mnoho muslimů natolik ponižující, že následky tohoto ponížení budeme ještě dlouho, dlouho cítit...   

2.

Je dobře, že byl poražen jeden z nejkrvavějších diktátorů na Zemi, ale ostatní diktátoři se nyní cítí snad ještě pevnější. Myslím si také, že by bylo lépe, kdyby Saddám nepadl po invazi z ciziny. Bylo by lépe, kdyby mu bylo dopřáno, aby spadl sám.

Každá diktatura pracuje ke svému pádu, jako přezrálá hruška, ale čas diktatur, jak jsem napsal v jiné souvislosti už v jedné své starší knížce politických komentářů, čas diktatur je tajemný. Kdy se která hruška sama pustí a padne k zemi, to nedokáže předpovídat nikdo; ingredience, jejichž znalost by byla potřebná k takovéto předpovědi, nikdo nezná: jak velký je strach a jaká je míra ovlivnění duší lidí propadandou, kde má který národ a v jaké době hranici trpělivosti a kdy vybublá a jak je velká touha po pomstě...

Je dobře, když diktátorův pád nastane "z vlastních zdrojů", ale zdroje pádu zrají pomalu.

Avšak ani to, co teď říkám, neplatí beze zbytku. Nic o diktaturách neplatí beze zbytku, složitost se skládá na složitost. Kdyby Adolf Hitler zahynul při atentátu výbuchem bomby, kterou nastražily ruce jeho vlastních důstojníků, byl by dodnes nevinnou obětí v očích mnoha Němců, kteří se od něj jinak po drtivé porážce emocionálně odpoutali.

Nejde o to, jestli lze nebo nelze vyvážet demokracii. Bude-li po ní mezi místními obyvateli poptávka, importér se najde. Japonci opsali ústavu z Berlína a vojenské školství z Británie. Ani u nás nevznikla demokracie hned a bez zvratů, bez bolestí. Jsem si jist, že k demokracii se nakonec dospěje všude  - ale jako vše na světě to má svůj čas.

3.  

Západ hlavně řeší, kdo bude pykat za to, že se invaze zdůvodňovala existencí zbraní hromadného ničení, a tyto zbraně se nenašly. Západ žije svým systémem demokratické kontroly, odpovědnosti za omyl a trestáním chyb mocných. Připadá mi, že svět Arabů je v tomto velice jiný.

Když se ukázalo, že vojáci USA, včetně děvčat v uniformách, "pro zábavu" mučili a ponižovali irácké zajatce, vyvolalo to po právu odpor: ale větší byl odpor ve světě stojícím na křesťanských základech, než ve světě islámu. Jako by se někde přiznávalo vítězi právo, že si své vítězství musí vychutnat a "užít". Stejně tak jako poražená strana má zase v jejich očích povinnost bojovat dál všemi prostředky. Nynější, Američany dosazený premiér Iráku si získal největší sympatie iráckého obyvatelstva, když se rozšířila (prý nepravdivá) zpráva, že sám, vlastní rukou, střílel ve vězení zajaté Saddámovy bojovníky.

Násilí je kostižer lidské duše. Jak se do ní zahryzne, zůstává v ní často už navždy a nelze se jej zbavit.