Na začátku nyní tak staronově skončené vládní krize dal prezident Václav Klaus jasně najevo, že za relevantní nepovažuje dvě strany zastoupené v Poslanecké sněmovně - KSČM a US-DEU. Unionisté se však u moci udrželi. To není nic proti prezidentovi. Mýlí se každý a nikde to nejde tak snadno jako v praktické politice. Chtěl bych si dnes spíš všimnout toho, že velkou roli může už brzy začít hrát i druhá z obou “nerelevantních? stran.

Porážka, kterou komunisté ve volbách do Evropského parlamentu uštědřili ČSSD, totiž není podle mého názoru ani náhodná, ani ojedinělá, ale je to začátek nového trendu. Divím se tomu, ale je to tak.

Vždyť i v pluralitních volbách před únorovým pučem roku 1948 měli komunisté větší podporu než sociální demokraté. Bytostná, z podstaty komunistického hnutí plynoucí demagogie totiž oslovuje větší část české společnosti než racionálnější agitace ČSSD.

Nemálo voličů má totiž tendenci vnímat sociální demokracii jen jako určitou “soft? verzi komunismu ? a umírněné varianty násilných a demagogických hnutí nemívají úspěch, jako jej třeba neměl žádný z několika pokusů o “republikány bez Sládka? v době vlivu modrookého českého radikála.

Sociální demokraté podle mého názoru zůstanou už dlouhodobě počtem hlasů za KSČM. Ale to není všechno. Rostoucí síla komunistů (a vývoj preferencí tomu nasvědčuje) může už po příštích volbách začít hrát na české politické scéně tutéž roli, jako na Slovensku populista Vladimír Mečiar. Ačkoli jeho strana vyhrála volby, její nulový koaliční potenciál (zde se Mečiarovi vrátilo jeho “žertovné? stupňování nepriateľ ? uhlavný nepriateľ ? koaličný partner) odsoudil všechny ostatní politické síly, aby utvořily koalici s jediným pojítkem ? snahou, aby nezačal vládnout Mečiar. Následky takové situace pro politický život země jsou závažné. Programové rozdíly přestávají hrát roli, snižuje se možnost voličů vybírat z různých alternativ a omezuje se svobodná soutěž politických sil.

V Česku naštěstí stále ještě i po vyčlenění koaličně nevyužitelného komunistického segmentu koláče zůstávají jasné alternativy: jednat s menšími “přívažky? o vytvoření vlády může ? podle výsledků voleb ? buď ČSSD nebo ODS. Ale nemusí tomu tak zůstat vždycky. A prostor je už nyní užší, než by mohl být. Lék se hledá ve změně volebního systému anebo v nějaké jiné (ještě nikdo nepřišel na to, jaké) fintě... Už všichni odepsali možnost, že by se komunisté transformovali na normální levicovou stranu. A přitom jinde to šlo. Nejen v zemích, kde dřív bolševici vládli. Švýcarská Strana práce je po desetiletí účastníkem bernské “Zauberformel?, dohody, která zaručuje i při (drobné) změně sil ve sněmovně stabilní vládní účast hlavním stranám. Strana práce je jedním ze spoluautorů švýcarské stability, kapitalismu a blahobytu. A přitom ještě ve dvacátých letech to byla strana jasně marxisticko-leninská, jež se roku 1920 přihlásila k doktríně “diktatury proletariátu? a žádala kompletní vyvlastnění majetných Švýcarů. Tedy: transformace jak hrom.

Škoda, že to nejde i u nás. Ovšem, pravda, švýcarští leninovci, i když jimi byli, se nikdy oficiálně nejmenovali komunisté ? snad je to tím, nevím, snad právě to šílené slovo brání pohybu myšlenek...