V úvodu této knihy se mimo jiné popisuje i Freudův názor na náboženství. Podle Freuda je náboženství projekce otce. Na počátku lidstva se prý odehrála otcovražda, motivovaná sexuálně ? nějak ještě nebylo dost lidí na výběr a byla to prý jaksi jediná možnost. Poté se původně ambivalentní vztah k otci stává pozitivním a otec je, “zvětšený? projikován na “na nebesa? s efektem jakéhosi promítacího přístroje: čím je dál, tím je větší... To je původ Freudova výroku, který učebnice uvádí: “Svět není dětský pokoj?.

S odkazem na Hegela naopak doporučuje nevyostřovat protiklady: “Jestliže se diskuse nevyčerpává jednoduše v neplodném opakování vlastních stanovisek nebo ve vzájemném mluvení o nepodstatnostech, dojde poznenáhlu k dorozumění (syntéze), v němž jsou smířeny protichůdnosti...? Máme před sebou jednoznačné a nezakryté propagování náboženského synkretismu ? a pokud to, co “syntéze? brání, jsou pouhé “nepodstatnosti?, pak asi vše, čím se naše víra liší od jiných názorů, je “nepodstatnost?... Až dojdeme na vyšší niveau, spojíme protiklady. Toto už není výuka evangelijní zvěsti.

Chtěla bych citovat ještě pár vět: “Jako ve všech duševních výkonech lidí, i ve víře v Boha je přenos a projekce pochopitelně ve hře. To ostatně dělá každý milující ve vztahu k milovanému člověku. Spatřuje v něm uskutečnění svých nejtajnějších přání a nadějí ? a je to tak dobře a má to tak být. Uvolňuje tím totiž v milovaném člověku mohutné síly seberealizace a sebetranscendence. Láska v nás uvolňuje sílu pro naše nejvlastnější lidství. Pouze tam, kde má toto promítání špatný motiv (např. uspořit si vlastní námahu vedoucí ke šťastnému vztahu) stává se taková projekce problémem. Není žádný důvod k názoru, že by to s vírou v Boha mělo být jinak. Naopak. Cokoliv člověk zakouší ve svém životě jako pozitivní a naplňující, to doufá, že najde v plnosti u Boha.?

Zní vám tento odstavec zbožně a křesťansky? Rozeberme si jej ale. Formulace “jako ve všech duševních výkonech lidí? v sobě obsahuje snahu vzbudit dojem, že víra v Boha se nevymyká ostatním psychologickým pochodům. Dál je beze všeho kladeno rovnítko mezi lásku k Bohu a k člověku. A prý toto je určitý druh transcendence ? “sebetranscendence?. A pak se pokračuje, že není žádný důvod myslet si, že s vírou v Boha je to jinak: snad tedy i v Bohu naše láska uvolňuje mohutné síly Boží sebetranscendence?!? Uvolňuje v Něm - podle tohoto textu - síly pro Jeho nejvlastnější lidství - nebo nejvlastnější božství?!?

A co je na tomto úryvku nejpodstatnější: naprosto odsouvá řešení otázky, zda reálně, nezávisle na našich projekcích, existuje Bůh. Zdá se, že vedle otázky, zda nejsme líní vydávat námahu pro dobrý mezilidský vztah, je otázka po Bohu zcela nepodstatná. A z dalšího textu pochopíme: co by si křesťané nemohli projikovat dokonalost do Boha ? jen když mají pro to dobré motivy.

První přikázání Desatera nám ukládá věřit v jednoho Boha ? věřit, že existuje, a pak teprve vše ostatní. “Cokoli člověk zakouší ve svém životě jako pozitivní? o tom “doufá?, že se s tím setká u Boha ? žádná svatopavelská jistota víry, žádné zdůraznění, že víra je i zkušenost, zážitek Boží moci, lásky, blízkosti a vedení, že Bůh je nejen objekt, ale v první řadě subjekt vztahu. Poznání Boha takového, jaký je, tvoří předmět naděje a nelze je prožít na zemi, ale zážitek toho, že Bůh žije už teď s námi a v nás, je nám přístupný a má být cílem každé náboženské formace. Bůh existuje, jedná, zná nás.

Katechismus katolické církve o tom učí:

A co vlastně říká učebnice Ludmily Muchové: je Bůh projekce, nebo reálně existuje?

Největší problém této knihy spočívá ovšem v něčem jiném: všechno to, o čem jsem zde psala, je jenom ukázka, jenom zlomek problémů, které učebnice obsahuje.

Jana Fišerová