Stále přítomné trauma Mnichova
Stalo se již docela obvyklým a veřejností očekávaným jevem, že se každoročně na sklonku léta a na podzim odbývají zejména u těžkého opevnění z první republiky v severním pohraničním pásu ťjakoby bojeŤ, vytvářející iluzi dobývání československých pevností. Kluby a spolky vojenské historie v dobových československých a německých uniformách, vyzbrojeny povětšinou pouze lehkými pěchotními zbraněmi se slepým střelivem, ukazují poměrně hojným návštěvníkům, ťjak by to asi vypadalo kdyby...Ť Podívaná není však motivována jen povrchní akční atraktivností: v hloubi národní paměti dříme bolest staré jizvy, jež možná ze všeho nejvíce žene mladé muže v uniformách ťve zbraňŤ.
A tak při praskání střel vytane mnohým divákům, oceňujícím jinak obdivuhodnou péči vojenských nadšenců o tvrze a pevnosti a jejich vybavení, snad nejtěžší a stále se vynořující otázka naší moderní historie: bylo správné v roce 1938 kapitulovat? Měla se podle všech dostupných pramenů nadprůměrně dobře vyzbrojená republika bránit vysoce agresivnímu, avšak tehdy ještě nikoliv úplně a neodvratně vojensky a strategicky dominantnímu sousedu? A to třeba i sama, když se Francie a Velká Británie odmítly angažovat pro svého spojence, zmítaného těžkou, ba smrtelnou krizí - a reálnost pomoci Sovětského svazu byla snadno zpochybnitelná?
Zdá se, že patří již k naší ideové tradici, že vše, co bylo o Mnichovu napsáno a řečeno, lze znovu zpochybňovat, přezkoumávat, vážit a vyvozovat závěry, jež jsou vůči předchozím často protichůdné.
Traumatický zážitek zranil navíc českou duši v její umělecko-básnické bytosti, nadřazené ostatně úzce racionálnímu uvažování již od českého obrození. Odezva tragédie rezonovala po dlouhá léta jak v umělecké tvorbě, populární publicistice, v dříve často ideologizované školní výuce, tak nakonec i v lidovém podání, jehož nejnižší patro lze ještě dodnes zachytit v obyčejných mužských hospodských řečech.
Časem se tak formuloval mýtus s ustálenými symboly ťzrady zvonůŤ, ťchaloupek pod horamiŤ, ťbosých Habešanů, kteří bojovaliŤ a ťdejte nám zbraně (dali jsme si na ně)Ť. V myslích a projevech, někdy dokonce i písemných, tak můžeme z mlh zpětné historické projekce spatřit bojechtivého Churchilla, již jen čekajícího v britském parlamentu na začátek válečného tažení, francouzské občany, ve vládní krizi po prvních bojích proti osamocené ČSR vyhánějící defétistickou vládu, či intrikující německou generalitu, obávající se opakování války na dvou frontách s nedokonalou ještě říšskou armádou, a tudíž odstraňující přece tak neoblíbeného dobrodruha Hitlera, dokonalé (a proto přece nedobytné) pohraniční pevnosti, zástupy údajně stále ještě i tehdy republice loajálních sudetských Němců převážně z řad sociálních demokratů a komunistů, nadšenou, jednotnou československou armádu vedenou legionářskými generály atd., etc.
V rovině skutečného třeštění pak zříme údajný plán jednotlivých československých generálů, prosazujících výpad armády proti Vídni, a jednotky ve Floridsdorfu snad vítané povstalými Vídeňáky. A jako již hospodský dovětek vyslechneme třeba i spekulaci o hypotetických postojích zmrtvýchvstalého T.G.M., řešícího zřejmě daleko aktivněji krizi za svého žáka Beneše (obraz prezidenta na koni v čele vojska nechť není chápán jako cynický posměšek, ale topos, jenž byl úspěšně vtištěn již za života prezidenta Osvoboditele). Čím čerstvější a zoufalejší to zranění bylo (a snad stále je), tím méně realistická kompenzace z něho pochází.
Pokusme se však shrnout, pokud je to vůbec v krátkosti možné, co nejreálněji tehdejší situaci, jaká byla na konci září roku 1938, a to bez zpětného romanticky - historického projektování, povýtce pouze zbožných přání.
Jaká byla bojová síla československé armády v kritických dnech září 1938? Názory odborníků i posledních žijících očitých svědků se sice různí, ale objektivního pohledu se snad dopátrat lze. Vojenská doktrína československého generálního štábu počítala s tím, že německý útok by v první fázi zadržely pevnosti, které se intenzivně budovaly od roku 1935 až do podzimu 1938. Hlavní část armády by se v ústupových bojích stáhla na Slovensko a po předpokládaném otevření ”západní fronty“ Francií a Velkou Británií by tak byla schopna opětovného postupu, vedoucího až k osvobození předtím ztraceného území. To byla po všech stránkách optimistická varianta, jak z hlediska vojensky taktického, tak i zahraničněpolitického.
Pevnosti, budované podle vzoru francouzské Maginotovy linie v severovýchodnách Čechách a na severní Moravě a ve Slezsku (ovšem nejen zde, nýbrž i v druhé lehké linii například v západních Čechách a aspoň částečně i na jižní Moravě a na jižním Slovensku), nebyly v roce 1938 ještě zcela stavebně dokončeny. Vojenští plánovači počítali s definitivním dobudováním a plným vyzbrojeníí systému nejdříve v roce 1946. Například pěchotní srub v Šatově jižně od Znojma, na exponovaném úseku, jenž se odkryl po anexi Rakouska, byl v září dokončen pouze v hrubé stavbě. Nedobře to mnohde vypadalo s osazením zbraněmi, konkrétně pak těžkými pevnostními děly (a to i v nejtěžších tvrzích na Náchodsku, v Orlických horách a Opavsku) - ta mnohde zcela chyběla.
Pevnosti by jistě znamenaly pro útočníka značnou překážku. Otázkou však zůstává, zda v době, kdy vzrůstala taktická váha německého tankového vojska a letectva, nepřekonatelnou. Lze pohříchu zase jen spekulovat: po proražení obranných linií a postupu již povětšinou motorizovaných útvarů wehrmachtu do vnitrozemí by zřejmě dosud nedobyté těžké pevnosti představovaly pro útočníka nutnost tento problém řešit, musel by na ně jistě vázat nějaké síly, chybějící jinde - zřejmě tak jedině by svůj úkol alespoň zčásti splnily.
Velkým problémem zůstávala motorizace československé armády. Ve srovnání s armádou německou silně pokulhávala; tankové vojsko v moderním slova smyslu naše armáda tehdy vlastně neměla. Strategie počítala s defenzivou a koncentrovala se na pevnosti. Ty byly, spolu s letectvem, rovněž nejlépe kádrově zabezpečeny, tj. spolehlivými etnickými Čechy a Slováky.
Pěchota byla hodnocena poměrně vysoce i protivníkem, v ní byla spatřována největší síla mobilizované armády. (Jako příklad si dovolím uvést ústní svědectví své příbuzné české národnosti, která s rodinou zažila dobu mobilizace a posléze i obsazení Sudet v pohraničním Trutnově, až do svého odchodu po tzv. křišťálové noci. Do města vpochodovala československá armáda etapou až z Jaroměře a Hradce Králové, technika byla do značné míry tažena koňmi. Vojáci byli po pochodu na pokraji svých sil ? typickým obrázkem byl prý uondaný, žíznivý pěšák, sedící po straně cesty, sundávající si boty a ovinovačky. Začátkem října vjela do Trutnova za jásotu místních obyvatel armáda německá, převážně již s auty a motocykly).
Převaha německého letectva byla pak zcela evidentní jak do počtu, tak zejména co do technické úrovně. Zatímco luftwaffe disponovala např. moderními stíhačkami Messerschmitt 109, střemhlavými bombardéry Junkers 87 Stuka a dalšími typy, mohlo československé letectvo nasadit 400 stíhaček Avia B-534, což byly dvojplošníky s pevným podvozkem, a jako nejmodernější stroje pak dovezené sovětské lehké dvoumotorové bombardovací B-71 v počtu 50 kusů. Ty byly tehdy jedinými československými letadly se zatahovacím podvozkem. Jejich licenční výroba v letenské Avii se teprve rozjížděla. Naprostá německá letecká převaha v polském tažení o rok později, jejímž symbolem se staly zejména Stuky, dominance luftwaffe v červnu 1940 ve Francii a počátek bitvy o Anglii jen napovědí, jak by se vyvinula situace u nás.
Otázkou byla i nedokonalá dopravní infrastruktura republiky. Dálnice, jak známo, jsou dodnes u nás budovány s trestuhodným zpožděním, tehdy, na rozdíl od Německa, neexistovaly vůbec. Silniční síť zůstala celkově zastaralá. Železnice byla již od dob Rakouska solidní, avšak strategický směr západ ? východ (pro přesun armád nejdůležitější), byl na mnoha místech ohrožen bezprostřední blízkostí státních hranic a průchodem hranicemi etnickými (hrozícím možností sabotáží). Nejhůře se jevila situace na strategické trati u Bohumína.
Obecně pak armáda odrážela problém pestrosti národnostních menšin první republiky. Každý pátý mobilizovaný voják byl německé národnosti (anebo měl být ? ne všichni v září nastoupili). Připočteme-li k tomu Maďary a Poláky ? pak tito představovali dozajista nepříliš spolehlivou složku mužstva. Mohla se však ťčeská státotvorná většinaŤ spolehnout rovněž i na všechny mobilizované Slováky a Rusíny, popř. Židy, Cikány, Rumuny?
Strategicky hrozivý byl pro Československo anšlus Rakouska z 13. března 1938. Ačkoliv se vojensky i politicky počítalo s variantou, že i rakouskou hranici bude nutno bránit, stala se situace po tomto datu pro republiku již napřed tragickou, už při pouhém pohledu na mapu téměř beznadějnou. Narychlo budované pevnosti na jihu (dokončeny byly pouze lehké ťřopíkyŤ - viz výše Šatov) nemohly zabránit logicky se nabízejícímu postupu útočníka: mocnými údery na jihu a severu Moravy rozdělit republiku ve dví, a tak znemožnit ústup armády na Slovensko. Hlavní stan československé armády byl navíc umístěn u Račic poblíž Vyškova, z tohoto hlediska krajně nevýhodně.
Osamocená válka proti Německu se tak jeví jako ve všech ohledech napřed ztracený hazard. To si Edvard Beneš jasně uvědomoval, byl ostatně vždy střízlivým realistou, jeho výroku, že ťnemůže přece poslat národ na jatkaŤ lze proto naprosto věřit. On osobně se snažil po roce 1935 o vybudování armády s nasazením, jež odpovídalo jeho funkci prezidenta a vrchního velitele. (Skutečnost, že národ ťna jatkaŤ za okupace přece jenom šel, a to zejména v souvislosti s jeho povelem k odstranění Heydricha, není již předmětem této úvahy).
Stejného názoru byl i náčelník generálního štábu generál Krejčí ? nesouměřitelnost vojenské síly Německa a ČSR byla evidentní. Zde je nutno odhodit veškerý romantismus.
Hitler počítal, že při realizaci svého ťFall GrünŤ dosáhne úspěchu po krátkém, fanatickém husitském odporu během několika dnů. To bylo zřejmě přehnané již z důvodů ryze technických, ale porážka ČSR v osamocené válce, což se ukazovalo jako jediná alternativa branného odporu, by byla jistě nevyhnutelná. Jeho osobní zášť vůči republice (a Benešovi) byla nesmírná: s výsledkem Mnichovské dohody byl sice spokojen na úrovni politické, ale zároveň byl velmi rozmrzen tím, že ťměl před sebou samé nulyŤ, a tudíž nemohl vést tuto českou válku. První blitzkrieg musel být prostě poněkud odložen.
Z hlediska propagandistického a psychologického se mistrně blufujícímu Hitlerovi v mnoha ohledech podařilo vsugerovat Západu, že sudetská krize je pouze parciálním německo ? českým problémem, narovnáním nespravedlnosti versailleského systému, po jehož naplnění ťnemáme již v Evropě žádných územních požadavkůŤ. (Jak málo byl čten a jako vůbec vážná záležitost chápán Mein Kampf !)
Mnichov byl s nesmírnou úlevou přijat západoevropskou, ba i světovou veřejností. O tom existují četná zcela věrohodná svědectví, nejenom zprávy o návratu a vítání Chamberlaina a Daladiera, nýbrž například i psychologicky výborně zpracované postřehy Stefana Zweiga. Evropa nechtěla válku; velmoci (včetně SSSR) s ní na podzim roku 1938 prostě nepočítaly. Zástupci demokratických států Velké Británie a Francie zhodnotili vojenský odpor vůči Hitlerovi v dané situaci jako nepotřebný, protože po zvážení jejich vnitřních sil reálně nemožný.
Mnichov po dvaceti letech první republiky se stal pro Čechy hořkým a krutým debaklem. Až do osudného září 1938 zrála česká národní emancipace, vystavěná nikoliv zcela šťastně zejména na protiněmectví, a to nepřetržitě již od obrození. Boj v osamocené válce mohl být jejím vskutku velkým a tragickým vyústěním, možná pro některé romantiky chtěným či přijatelným, ale z realistického hlediska sebevražedným. (Otázkou zůstává, zda byla za tehdejší situace možná alespoň nějaká československá vojensko-politická akce, jež by se pro příští generace stala symbolem odporu a zároveň nebyla signálem k válce. To jediné lze připustit jako vážnou námitku ve prospěch romantismu.)
Branný odpor si pak musel nalézat jiné, daleko složitější cesty, než by byla přímá válka. Mnohdy to znamenalo, přes nespornou statečnost našeho odboje, těžké rány národnímu charakteru, všeobecné mravnosti. Již existence tzv. II. republiky byla nejchmurnější předzvěstí. Tento stát nepřekonal již ani spornou životaschopnost ťFreistaat DanzigŤ?
Zbraně odevzdané nepříteli, a to pěkně podle byrokratického foršriftu, když ne již po obsazení Sudet, tak pak úplně v březnu 1939 doslova do poslední patrony, ilustrují již jen ochablou bezmocnost ťosamoceného ptáčeteŤ (údajná slova generála Syrového) před hypnotickýma očima hitlerovské šelmy. Ještě dnes ta rána bolí.
Dvacetiletí první Československé republiky bylo po rozpadu Rakousko-Uherska (z mého hlediska nešťastném) dobou nesporného všestranného rozvoje. Avšak do jaké míry byl tento česko-německo-slovensko-maďarsko-rusínsko-(ukrajinsko)-polsko-židovský etc. stát schopný odolat krizi tak strašlivé?!
ťKrálovství v sobě rozdvojené nemůže obstát.Ť (Srov. evangelium podle sv. Matouše, 12,25)
Bedřich Mikl