S t á t n í    sv á t e k

Fanfáry odezněly, aby se tak řeklo. Den svatého Václava je za námi. Kostely se zaplnily jako v neděli. Svatý Václav je, zdá se, opět mezi námi - a to je moc dobře.

Přitom to oficiálně vůbec nebyl svátek svatého Václava. Je to tak trochu jako v silně sekularizované republice Uruguay, kde sice ponechali na vánoční svátky volno, jenže je v kalendářích označili jako ”Týden turistiky“; to u nás i za nejtužšího bolševika (kdy říct nahlas “Boží hod“ se málem rovnalo velezradě) jsme se pořád mohli v kalendářích dočíst aspoň, že slavíme První svátek vánoční, Druhý svátek vánoční... Podobné ateistické ”ad usum Delphini“ prožíváme i dnes. Včerejší svátek byl oficiálně Dnem české státnosti - a jaksi pouhou náhodou měli ve stejný den také své jmeniny Václavové...

Sdělovací prostředky se ovšem netrápily příliš tím, jak na obrazovce nebo na rozhlasových vlnách znázornit českou státnost - a pojaly včerejší svátek svobodně jako den svatého Václava a vůbec Václava a každý se zachoval podle své přirozenosti; stanice Vltava sáhla po po svatováclavské studii Josefa Pekaře, deník Mladá fronta Dnes vybral šestici z Václavů, kteří nám vládli, a dal o nich čtenářům pohlasovat, který že je jako nejvýznamnější (pokud jsme to nevěděli, tak teď už to víme...).

Veliká je moc zákonodárců. Řeknou, odhlasují a máme svátek. Většinou se nepracuje, ve slušnějších médiích se objeví meditativnější pořady. Veřejnoprávní televize vysílá přenos mše svaté, který by, kdyby to byl jen církevní svátek, nevysílala. Pár lidí si uvědomí, že máme dějiny. Pár lidí se snad (aslespoň trochu) zamyslí. Čímsi, jakousi nuancí jsme lepší. Alespoň chvíli.

Ovřemže díky Bohu za každou chvíli a za každou dobrou nuanci.