K a m p a ň
Stává se mi to stále častěji: znám potřebná fakta, je mi jasný postoj, který by měl rozumný člověk (podle mého názoru) k té věci zaujmout, napadne mne i několik (jak doufám) trefných a vtipných formulací - ale: nechce se mi psát. Celá záležitost je totiž natolik trapná a znechucující, že už jenom konstatovat, proč je trapná a znechucující, je samo o sobě znechucující; jako by se člověk babral s nějakým nechutným materiálem a snažil se z něho přesnými formulacemi složit cosi smysluplného. Kupříkladu bič. V poslední době jsem, jako člověk žijící v moravské metropoli, stále více znechucen kampaní okolo přesunutí či nepřesunutí brněnského hlavního nádraží.
Nechci jít do konkrétních podrobností. V letácích distribuovaných radnicí i v regionálním tisku se o všem psalo podrobně, pro Nebrňana jsou to věci nezajímavé a asi jen těžko sledovatelné. Fakta jsou totiž podle mého názoru jasná. O nutnosti odsunu brněnského hlavního nádraží směrem k jihu byl přesvědčen největší brněnský architekt Bohuslav Fuchs a řada dalších odborníků už před sedmdesáti lety. Současná poloha, zvolená ještě v době, kdy Brno obklopovaly barokní pevnostní hradby, zaškrtila rozvoj města jižním směrem vážným a jen těžko napravitelným způsobem.
Horší je psychologický mechanismus, na kterém relativní úspěch odpůrců investice stojí. Se zpožděním nějakých sto padesáti let se zde opakuje odpor zapšklých venkovských městeček v 19. století proti výstavbě dráhy (kde tento odpor měl úspěch, čas se zastavil a rozvoj města ustal). Jen argumenty jsou dnes jiné: v Brně už nikdo netvrdí, že krávy, které se budou pást u trati, budou mít černé mléko nebo že rychlost vlaků bude tak veliká, že se cestujícím ve vagonech smrtelně srazí krev. Logika a věcnost argumentace odpůrců výstavby je však podobná.
Znám dobře politické síly, které stojí v pozadí - i když neznám osobně hlavní představitele současné kampaně. Část z nich podezřívám, že argumenty pro novou polohu nádraží, které už v diskusích zazněly, je, jakožto lidi soudné a rozumné, mezitím přesvědčily, ale hlásají stále totéž jednak z důvodů jakési prestiže a možná i proto, že si ve skrytu duše myslí, že ono se nakonec i přes jejich odpor v nové poloze stavět bude, tak co to těm stavebním lobby aspoň trochu neosladit... Potom se v celé věci nepochybně angažují i dobří lidé, kteří si ale nevidí ani na špičku nosu a platí o nich moudré slovo ze staré písničky Voskovce a Wericha: ”věříme i oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví“. A ovšem pevné jádro: rození, vědomí, cyničtí manipulátoři, kteří (v tomto případě, jinak mají metody zase jiné) dobře vystihli a ke svému politickému prospěchu zneužili jednak averzi vůči bohatým stavebním firmám a mírně řečeno spornému způsobu, jakým dostávají veřejné zakázky, jednak uchopili, nafoukli a zneužili největší nectnost obyvatel Brna, jíž je chronické zápecnitví a nechuť k jakýmkoli změnám. (Profesorka Fakulty sociálních věd v Brně Hana Librová takto dokonce otevřeně argumentovala i v dnešní /sobota 2. 10. 2004/ televizní debatě: lidé si na nějakou polohu nádraží zvykli, a proto je špatné polohu měnit - argument o to absurdnější, oč v Brně učinnější...)
Suma sumarum to co jsem tady popsal, je prostě jeden modelový příklad mutatis mutandis platící pro jakoukoli úspěšnou demagogickou kampaň. Určitě ano. A to je to znechucující. Jak taková kampaň zabírá i mezi normálními lidmi. Jako bychom byli nějak prokletí. Jako bychom měli gen pro akceptaci demagogie.
František Schildberger