Alois Krchňák (1997): Čechové na basilejském sněmu. Svitavy, Trinitas.
Kromě období, kdy kvetla zbožnost a rostla víra křesťanská, najdeme v národních dějinách mnoho míst, za něž se slušnému člověku nezbývá než hluboce stydět a pokorně prosit za odpuštění. Jedním z takových období je ”slavné“ husitské revoluční hnutí, nejen komunistickým režimem považované za vrchol našich dějin (samozřejmě až po konečném vítězství komunismu, jehož byli husité ”nevědomými“ předchůdci).
Mimořádně živě, autenticky, na základě studia pramenů nám husity přibližuje kniha Aloise Krchňáka Čechové na basilejském sněmu, na niž bychom touto recenzí rádi upozornili. Jeví se nám stále aktuální, i když poprvé vyšla již v roce 1967 v Křesťanské akademii v Římě, v reedici poté v roce 1997 ve svitavském nakladatelství Trinitas.
Krchňák se v knize věnuje závěrečné fázi husitského hnutí ve 30. letech 15. století, a to vystoupení Čechů na basilejském sněmu v letech 1433-1434; zaznamenává vše od jejich příjezdu a ubytování přes stravovací návyky až po slavnostní odjezd. Nesleduje události, které vedly k samotným jednáním, zato však průběh sněmu popisuje s pečlivostí kronikáře, den za dnem, tak, jak rostla a opět pohasínala naděje na usmíření Čechů s církví. Den za dnem boří obraz Čechů jako moudrých a ušlechtilých bojovníků za ideály čistého křesťanství a kritiků zlořádů v církvi; naopak se stále zřetelněji ukazuje jejich omezenost a zaslepenost, ať už jde o znalost Písma a církevního učení či o lásku k bližnímu a toleranci. Obraz husitů ze školních hodin dějepisu se zde rozpadá na prach.
Jazyk, který autor používá, není strohý a vědecký, plný nesrozumitelných slov, ale čtivý a expresívní. Dokáže tak čtenáře strhnout a zatáhnout do řešení problémů sněmu, jako by se ho dotýkaly osobně ? a také že dotýkají. Při tom všem se však stále drží pramenů a nepouští se do vlastních spekulací i hodnocení. Ostatně, bylo by to zbytečné, protože i tohle obstaraly dobové prameny. Zápisy z obhajob článků husitského učení byly zpracovány velmi podrobně (každý z přednášejících musel odevzdat písemné znění své promluvy, aby byla potvrzena správnost a přesnost jeho tvrzení), proto lze i dnes posoudit oprávněnost či logičnost přednesených argumentů. Krchňák tak například cituje kritiku promluvy Petra Payna (Engliše), kterou pronesl dominikán Jan Stojkovič z Dubrovníka: ”Englišova řeč je snůška rozmanitých citátů i delších statí z různých církevních učitelů, které někdy přesně nepatří k předmětu. Obhajobě též chybí vlastní jasné a hlubší zpracování předmětu.“ (s. 48).
Mnohé z průběhu sněmu také naznačí už pouhý výčet témat, o nichž se mělo jednat, články učení, které chtěli husité obhájit a jejichž pomýlenost měli dokázat zástupci katolické strany. Neporovnatelnou se mu jeví odborná způsobilost i praktická příprava na učené hádání obou protistran. Zatímco sněm určil odpůrce jednotlivých článků husitského učení dlouho před příjezdem Čechů, ti se na obhajobě dohadovali teprve po příjezdu do Basileje. ”Ještě před příchodem oněch vyslanců předseda koncilu kardinál Cesarini vybízel začátkem října všechny učené členy sněmu, aby se studiem připravovali na hádání o českých článcích. [?] sněm vybral čtyři nejschopnější doktory a přidělil jim jednotlivé články. Odpůrcem prvého článku (o nutnosti všech křesťanů přijímat pod obojí) byl jmenován učený pařížský mistr a potom profesor na boloňské univerzitě dominikán Jan z Dubrovníka, generální prokurátor řádu. O trestání veřejných hříchů měl mluvit Francouz mistr Jiljí Carlerius, děkan z Cambrai. Učenému dominikánovi, profesoru v Kolíně a inkvizitoru v Mohuči mistru Jindřichu Kalteisenovi byl svěřen článek o svobodném hlásání slova Božího. Posledním článkem o světském panování kněžstva byl pověřen Španěl Jan Palomar, barcelonský arcijáhen a soudce při nejvyšším papežském soudu. Mimo tyto čtyři mistry byli vybráni ? kdyby bylo třeba ? i mistři náhradní. Jiní učenci se zahloubali v jiné otázky, které nějak s uvedenými články souvisely. Tak se například mistr Jindřich Tock zabýval naukou o církvi. Všichni učení členové koncilu, o které v Basileji nebylo nouze, se pustili do horečné práce. Do města bylo již předtím svezeno mnoho rukopisů, dokonce i z Čech, ba i psaných česky, a byly přiděleny jednotlivým mistrům ke studiu. Ti je pročítali a sbírali materiál pro rozpravy a dodávali ho řečeným čtyřem mistrům určeným k hádání. Učenci byli rozděleni do dvou skupin. Teologové studovali otázky z hlediska bohovědného, právníci pak pod zorným úhlem církevního a ? pokud bylo zapotřebí ? i světského práva. Každý den dopoledne se konaly mezi mistry učené porady a hádání o českých článcích, při kterých oni čtyři mistři, určení k veřejnému hádání, museli vyvrátit jakoukoliv námitku a odpovědět na jakýkoliv dotaz. Dodnes jsou zachovány některé rukopisy z příprav na příchod českého poselstva. Sněmovní doktoři byli tedy připraveni velmi dobře. Čechové, i když se domnívali, že své nauky před světem snadno obhájí, nejen že nebyli zajedno, kdo z nich bude ten neb onen článek hájit, ale na učená hádání byli i málo připraveni. Nebylo se čemu divit. Říká už staré přísloví, že když začnou hovořit zbraně, umlkne věda. Věroučné spory a dlouholeté husitské války zavinily úpadek pražské univerzity, která byla dříve proslulá v celém křesťanstvu. Knihovny klášterní, pokud nebyly nahonem odneseny do ciziny, byly povětšině válečným běsněním zašantročeny, nebo i zničeny. Čechové neměli ani tolik schopných mistrů nebo doktorů teologie, kteří by články na sněmu byli schopni důkladně obhájit. Rokycana byl jen mistrem filosofie, Mikuláš z Pelhřimova a Oldřich ze Znojma byli pouze bakaláři filosofie. Petr Payne dosáhl mistrovského titulu v Oxfordu.“ (S. 29-30).
Nelze se potom divit, že když před sněmem vystoupil táborský kněz a vojevůdce Prokop Holý, jeho řeč učené otce pobavila: ”Se svými důkazy však příliš slavně nepochodil. Otce to rozveselilo, ba dokonce i někteří čeští pánové se museli občas usmát. Jistě se vyznal lépe ve válce než v jemných bohovědných hádáních.“ (S. 38). Podobně rozpačitý dojem vzbudila i vystoupení dalších husitů, například Mikuláše Biskupce z Pelhřimova: ”Celá jeho obhajoba spočívala na slabých základech naukových a byla spíše mravokárná.“ (S. 40). Krchňák to jednoduše shrňuje: ”Srovnáme-li řeči Čechů se soudobou bohovědnou literaturou, musíme uznat, že řečníci svým věděním nestáli příliš na výši. V Čechách v té době vědy nekvetly. Už skoro před dvaceti pěti lety Kutnohorský dekret násilně zasáhl do stanov pražské univerzity a z jednoho z nejslavnějších mezinárodních učilišť se stalo po odchodu cizinců jen učení domácí. Viklefovy a Husovy nauky uvrhly univerzitu i celou zem do věroučných sporů a posléze do bratrovražedných válek, a učinily tak konec české vzdělanosti mezinárodní úrovně.“ (S. 51).
Krchňák nijak nezakrývá, že stojí na straně sněmu, ostatně od katolického kněze lze těžko očekávat jiný postoj. K husitům však přistupuje se vší možnou objektivitou historika a také v duchu Kristova přikázání ”Milujte své nepřátele.“ Poctivě také přiznává, že i když se Čechové stěží dohodli na tom, kdo z nich má mluvit jejich jménem a obhajovat učení, podobná nejednost panovala i na straně sněmovních otců. ”Čechové kroutili hlavou nad tím, co viděli a slyšeli. Sami sice papeže v nějaké zvláštní úctě neměli, ba odmítali ho a často se mu dokonce vysmívali. Že se však proti němu bouří Otcové, to nemohli pochopit. Vždyť na zasedáních a při hádání papežovu moc proti nim bránili a vysoce ji vynášeli. Podivné počínání sněmu bylo pro ně po několik dní předmětem dohadů a rozhovorů.“ (s. 84-85). I katolická strana tedy upadala do opačných extrémů než husité. A když se jednalo o Viklefových článcích odsouzených v bule Martina V., nedokázal je v doslovném znění nalézt provinciál anglických karmelitánů ani s pomocí dalších mistrů.
Téměř jako z jiného světa při vědomí dnešního způsobu vedení sporů znějí slova o tom, že obě strany se společně modlily, aby jim Bůh dal vedení a ukázal Pravdu. Působení Ducha Svatého na sněmu se projevilo i v myšlení Čechů, mnohdy nepřístupných logickým argumentům protistrany. ”Řeč papežského legáta, vedená železnou logikou, působila na vděčností rozradostněné Čechy jako studená sprcha. Zatímco kardinál hlaholně přednášel ony články, Čechové seděli bezradně a se starostí pohlíželi jeden na druhého. Mnohý z nich si uvědomil, že některé věty, které v zasedáních přednášeli a hájili, se skutečně od učení církve liší a že byly i výslovně jako bludařské už odsouzeny.“ (s. 50).
Duchu Svatému lze také přičíst až téměř bezbřehou snahu církve o sjednocení s husity. ”Na konec řeči se kardinál obrátil k Čechům a připomněl jim, jaké dobrodiní by vzešlo ze sjednocení ve víře a jaká zla byla doposud napáchána z věroučných sporů. Ani otec prý s takovou toužebností neočekává syna, s jakou církev shromážděná na basilejském sněmu touží po návratu Čechů. Řeč byla tak dojímavá, že mnohým posluchačům, jak členům sněmu, tak i Čechům, stékaly pohnutím a vnitřní radostí slzy po tváři. Ne všichni Čechové však byli s promluvou spokojeni, poněvadž je kardinál nabádal k sjednocení a k poslušnosti vůči církvi.“ (S. 25). Pořádala se procesí, kazatelé nabádali lid, aby se modlil a postil za jednotu; podobné projevy dobré vůle však na husitské straně lze nalézt jen stěží. Jejich hlavní starostí bylo, aby je přítomní sněmovní otcové neoznačovali za kacíře a pobloudilce, když přece oni jediní zastávají čistotu Kristova učení. Protistraně nezůstali nic dlužni a nazývali je ještě hanlivějšími jmény. Musel zasahovat až předseda sněmu kardinál Julián Cesarini. ”Nic nevadí, že při výkladu bylo užito i ostřejších výrazů, jen když se s čistým úmyslem hledá pravda. Touha po jednotě má přispívat k vzájemné lásce, z které prýští trpělivost a úcta jednoho k druhému.“ (s. 49). ”Všechno má být vykládáno v dobrém smyslu.“ (s. 59). ”Kdo prý hledá smír, nemá stále připomínat staré nesváry.“ (s. 81). Důvěra v církev pod Božím vedením zde fascinuje ? nezáleží na jejích jednotlivých představitelích, ale na Kristově těle jako celku; pouze ono může sjednotit a zaručit trvalost jednoty.
Z knihy také vystupuje úplně jiný obraz již zmíněného kardinála Cesariniho, kterého český čtenář povětšinou zná jako toho, který ztratil svůj klobouk při překotném úprku od Domažlic, kde husitská vojska uštědřila křižákům zdrcující porážku (a to vůbec nedošlo k bitvě?). ”Kardinál Cesarini svou obratností a svou laskavostí české pány nejen uklidnil, ba přátelsky se s nimi pobavil. Vysvětlil jim, že Otcové sněmu opravdu touží po dosažení jednoty a chtějí se přičinit i o reformu kněžstva. Žádal je, aby se nerozčilovali nad některými výrazy, poněvadž i oni mluvili podobně. Ujistil je též, že sněm dodrží chebské smlouvy bez jakýchkoli záludných úmyslů.“ Chebské smlouvy (tzv. Soudce chebský) uzavřené po porážce katolíků u Domažlic v roce 1431, představují společný základ pro budoucí jednání. Obě strany (a to bylo pro husity velmi důležité) uznaly za ”soudce“ autoritu Písma svatého. Smlouva se však později ukázala jako neúčinná proto, že neexistoval shodný výklad všech ustanovení Písma. V tom byla možná modelem mnoha budoucích sporů mezi křesťany.
S každým dalším dnem jednání se však podle Krchňáka ukazovalo víc a víc, že Čechové dorazili na sněm, aby ho přesvědčili o své pravdě, ne aby ji podrobili kritice a vyslechli názory druhé strany: ”V rozpravě prohodil Španěl Palomar: ?Jestliže sám sv. Augustin podrobil své učení církvi a sv. Jeroným papeži Damasovi, proč se tak zdráháte učinit vy? Cožpak si myslíte, že jste učenější anebo že se nemůžete ve víře mýlit?? Čechové se hájili, že zastávají pravdu, kdežto církev i koncil jsou na scestí a odporují evangeliu.“ (s. 97). Tvrdili, že sněm musí přijmout jejich články, jinak dále jednat nebudou. Zarputile také odmítali možnost zapojit se aktivně do práce koncilu a usilovat o nápravu církve zevnitř. Zde jako bychom viděli českou povahu ? stěžovat si, cítit se ukřivděně, vytvářet zmatky a chaos, ale usilovat o nápravu, poctivě a tvrdě pracovat, přijmout práva i s povinnostmi, k tomu už se Čechové nehlásili.
Výsledkem několikaletých rozhovorů mezi Basilejí a Prahou byla nakonec tzv. Jihlavská kompaktáta (podle místa veřejného vyhlášení za účasti obou stran i císaře Zikmunda). Koncil uznal, že husité jsou součástí jedné všeobecné Kristovy církve a povolil jim přijímání podobojí. Tato kompaktáta však papež Martin V. nepodepsal a jeho nástupce Pius II. (tj. velký znalec českých poměrů Aeneas Silvio Piccolomini) je po necelých dvaceti letech výslovně zakázal; husité se však jimi řídili nadále.
O poctivosti autorovy práce s prameny také svědčí drobná epizoda, která by se dala nazvat ”historií jednoho velblouda“. Prvně se o něm zmiňuje při výkladu o vývoji v Čechách po basilejských jednáních až k Lipanům. Velbloud byl na seznamu darů polského krále sirotčímu hejtmanu Janu Čapkovi ze Sán, onomu ”husitovi na Baltu“, za pomoc při boji s řádem německých rytířů. Velbloudovy osudy dále sleduje před obleženou Plzní, ke které se sirotci vrátili z Polska, aby posílili útočící husitská vojska a kde také při jednom z posledních výpadů Plzeňských o velblouda přišli. O dalším osudu nebohého zvířete se zřejmě prameny nezmiňují, Krchňák už o něm později nepíše. Dobrý konec však dvouhrbého krále pouští nečekal. Při osvobození Plzně prý ve městě ze zvířectva zbyli jen dva vychrtlí koně. Dodat bychom mohli snad, že ať už byl velbloud snězen či ”pouze“ uhynul, měšťané o něj nepřišli: jeho portrét dodnes zdobí plzeňský městský znak.
Čtení knihy Čechové na basilejském sněmu Aloise Krchňáka tak potvrzuje starou pravdu o tom, že je mnohem jednodušší něco zničit než vytvořit, a že násilí člověka dokáže ovládnout a naplnit namísto původních ideálů. ”Mnohým vojákům a hejtmanům, kteří už dávno nebojovali za nějaký ideál, se zalíbil válečný život a loupežení a nechtěli se ho vzdát. [?] Proto se drancovalo v království, kde bylo ještě co vzít, bez ohledu na to, zda oloupený byl katolík či podobojí. A kdo svůj majetek bránil, zaplatil za to životem.“ (S. 186).
Seznámení se s touto vynikající knihou může vést k mnoha úvahám o naší národní povaze a našem osudu, pravdivý, ale neradostným. Nelze než doporučit!
Ondřej Krajtl