Je málo rozumné myslet si, že když zřídím nějakou instituci, vznešeně ji nazvu, naplním ji lidmi, a dám jí přece jenom nějaké pravomoci, jakož i velikou budovu, že tato instituce se bude chovat, jako by neexistovala. Přesně takto se evropské vlády a bruselská byrokracie chovaly k Evropskému parlamentu. Je třeba říci, že tato instituce na břehu Rýna svoji poněkud potěmkinovskou existenci po celá desetiletí bez protestů akceptovala.

Až letošní rok zaznamenal změnu. Styděli se snad staří štrasbursko-bruselští matadoři před svými novými kolegyněmi a kolegy z východu? Změnila se vyrobením evropské ústavy mentalita unijních institucí?

Pamětníci komunistické totality si snad ještě vybaví, že pokud se u nás v těch časech o Evropském parlamentu psalo, což bylo opravdu málokdy, vždy byl titulován co by ”takzvaný evropský parlament“. Vzpomínám si ale na jeden odvážný novinový článek, který přiznával Evropskému parlamentu přece jenom nějaký význam: připouštělo se tam, že většina parlamentu může neschválit evropskou komisi. To zaznělo pro nás, čtenáře komunistického tisku, překvapivě a nově.

Ovšem pravda je, že nikdy se nic podobného nestalo. Nejen referenda ve většině zemí, i jednání Evropského parlamentu, a celý evropský sjednocovací proces vůbec probíhal pod silným psychologickým tlakem, který přímo nařizoval: nic komplikovat...

Nynější zdržení nástupu nové Barrosovy komise, odchod italského kandidáta na komisaře ? to je vlastně hodina zrození Evropského parlamentu.

Ovšem komitragické ? nikoli tragikomické! - je, že Evropský parlament našel sám sebe ne při nějakém sporu o věcný problém, ale při akci proti věřícímu katolíkovi, jenž je trestán právě za víru. Tedy ne za víru, ale za to, že ji vyznal před lidmi. Podobnost s tím, co jsme u nás zažili za bolševické vlády, jsou zřejmé ? kdyby Rocco Buttiglione mlčel, ke svým názorům se veřejně nehlásil a jen si potichu chodil někam do kostela, mohl přežít... Otřesná je také kampaň, která se proti Buttiglionemu rozpoutala v médiích. (Přítel papeže, nepřítel homosexuálů, urážela jej 29. října i česká Mladá fronta Dnes ? zdvořilé a velmi zdrženlivé vyslovení odlišného názoru je už nepřátelství!- bojujeme přece za lepší příští a štěstí nás všech.)

Nemohu si v této souvislosti odpustit ještě dvě kritické poznámky. Jedna je na adresu předvolební kampaně KDU-ČSL: ”Lidovci prosadí nejvíc“ - vzpomínáte si na všudypřítomné plakáty? Tak teď se ukázalo, že neprosadí ani kandidáta italské vlády na člena Evropské komise. A druhá poznámka míří do řad ultrakonzervativních euroskeptiků: nekřičte, že teď máme vidět, jaká je Evropská unie a jakou budoucnost v ní mají katolíci. Takto to není. Jistě, ti kdo před referendem o vstupu unie zaplavili naše kostely barevnými brožurkami s fotografiemi politiků a církevních hodnostářů, nám teď dluží jakési vysvětlení, o tom není pochyb. Ale nejde o Evropskou unii a o sjednocovací proces.

Jde o situaci v celé Evropě, která by byla taková, jaká je, i bez Evropského parlamentu. Ukazuje se totiž, o co usiluje většina mocných ve většině hlavních měst současné Evropy, nejen ve Štrasburku a Bruselu: o boj proti křesťanskému způsobu života, o jeho ? jak sami někdy říkají ? marginalizaci, tedy vytlačení na okraj. A bylo by jen málo rozumné myslet si, že ten, kdo věnuje tolik úsilí, aby mne vytlačil na okraj, by se, až budu vytlačen, s tím spokojil a nepokračoval by ve svém pronásledování dál.

František Schildberger