Pocit špíny


Nemám příliš chuť polemizovat s Miroslavem Mackem, maje pocit, zajisté oprávněný, že bych se od něj při té polemice ušpinil. I když kdysi, když jsem byl redaktorem Lidových novin, dostal jsem od tehdejšího šéfredaktora Jaromíra Štětiny mimořádnou odměnu ve výši celých sto korun právě za polemiku s Miroslavem Mackem.

Ale dnes začnu malou oklikou.

Je neuvěřitelné, jak velkému respektu se v České republice těší lháři a podvodníci. Náš národ je přesvědčen, že je-li někdo gauner a skutečně velký zloděj, měl by vládnout. Bere se to jako prokázání kvalifikace.

Nejhorší mezinárodní vizitkou České republiky je, že její voliči vyslali do Evropského parlamentu člověka, který při svém podnikání opakovaně ? a spíše než opakovaně bych řekl stále - porušoval etické normy, nejednou zákon a téměř vždy také uzavřené dohody. Člověka, který jednoho každého z voličů, jakož i jejich nezletilé děti a všechny nevoliče obral o 10 000 korun v důsledku prohrané, plným právem prohrané mezinárodní arbitráže. To už jenom Lotyšsko delegovalo svými hlasy do Štrasburku mravně pochybenější perzónu, důstojnici KGB, která celou svou politickou kariéru založila na tom, že neustále vyzývala Rusko, aby učinilo konec lotyšské samostatnosti. Ale tuto dámu volila početná ruská menšina v Lotyšsku, která by opravdu chtěla být i se svou zemí připojena k Rusku, takže její voliči nevolili, jako to udělali Češi, proti svým vlastním zájmům...


Když nějaký podnikatel napíše do deníku Mladá fronta Dnes polemiku s něčím, co deník uveřejnil, skončí jeho názor téměř s jistotou v koši, buď elektronickém, anebo proutěném. Když napíše člověk poněkud známější, má šanci, že jeho polemika bude otištěna mezi dopisy čtenářů. Ledaže by to byl cynik formátu Miroslava Macka. Ten má všude zelenou. Jeho dost hloupá polemika vyjde na čtyři sloupečky jako článek (MfD, 2. 11., s. A7). Ovšem co je to proti Lidovým novinám, kde Miroslav Macek patří ke kmenovým autorům, ne že by se namáhal se zpravodajstvím, ale jako kazatel. (Arnošt Heinrich, Karel Čapek, Karel Poláček, Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek... Miroslav Macek.) Ovšem co je dovoleno Mackovi, nesmí být dovoleno Havlovi. Právě do Václava Havla se Macek ve své polemice pustil.


Ani se mi nechce ukazovat, jak Macek nejdříve Havlova slova převrátí a pak polemizuje ? polemizuje s něčím, co Havel neřekl (např. že na Letné 25. 11. 1989 hrozil masakr komunistů). Polemizovat, to bych se opravdu ušpinil. Poukážu jen na tu největší nemravnost. Václav Havel se podle toho Macka vždy pod různými záminkami pečlivě vyhýbal střetu s politickým protivníkem... No to je přece pravda pravdoucí! Konečně to někdo řekl! V době, kdy Macek statečně říkal všemocné komunistické nomenklatuře nepříjemnou pravdu do očí a strávil za to roky ve vězení, v téže době se zbabělý Havel pečlivě vyhýbal jakémukoli střetu.


Motivaci svého - svého, tedy mackovského, to znamená mimořádně sprostého útoku prozrazuje Macek až v závěru stati: ”zřejmě je to tím, že svět bohužel každodenní podnikavost a pracovitost ke zlepšení podmínek svých, své rodiny, své vlasti a světa /.../ neoslavuje zdaleka tak, jako kazatele o nezbytnosti nápravy všehomíra. A sláva přece chutná, že?“ Ani mu, Mackovi, nedojde, že sám je také takovým kazatelem a že jistě zlepšil, například desetimilionovou provizí od bankovního domu situaci svoji, ale zhoršil už tak špatnou situaci národa... A ještě něco: kázat o nápravě všehomíra může každý; ale ne každému se za to dostane slávy. Například sám Macek toho napsal snad ještě více než Havel (na objem), ale literární cena stále ani jedna... A závist ? ta přece chutná, že?

 

František Schildberger