Slovník floskulí
Vladimír Just vydal v nakladatelství Academia, Praha roku 2003, dotisk 2004, svůj Slovník floskulí, více než dvousetstránkovou knihu opatřenou téměř barokním podtitulem Malá encyklopedie polistopadového newspeaku: klišé, slogany, hantýrky, tiky, partiové metafory, slovní smogy.
Jistě v ironii se autor označil - po vydání této knihy - za encyklopedistu. Samozřejmě nejde o vědecké dílo, ani o encyklopedii (vzdor relativní úplnosti), spíše o abecedně seřazený soubor glos, fejetonů a úvah nad jazykovými - a přes ně i společenskými - jevy. A je to, domnívám se, i určitý obraz naší vlasti, povrchní a procovské ČNR, České Novácké republiky...
Snahu o encyklopedickou objektivitu a nezaujatost totiž autor sám co chvíli opouští. Ukazuje se, že to pro něj není zas natolik cenná hodnota, aby ji nenechal stát na cestě a neodběhl jinam, tu tam, tu onam, jako když zaujatý ohař odběhne od svého pána, sotva zavětří možnost jiného dobrodružství: vtip, další zajímavé téma či skoro téma. O to lépe se ale knížka čte a o to je autorštější. A samozřejmě tak Vladimír Just "prodá" i některá svá závažná, ale až obsedantně prožívaná témata (kůrovec, dřevo, Šumava). Někde je v textu na můj vkus až příliš jedovatosti a ironie, dokladů to upřímného vzteku, ale teď jsem si vědom svého omezení: každý autor má pochopení jen pro vlastní vztek, méně už pro vztek jiného pisatele...
Podstatnou připomínku mám ovšem v jednom: nezapomínejme, že jazyk se vyvíjí. Existuje ne pouze chronologická dvojice, o které Just dobře ví, 1. objevná, překvapivá metafora (+) 2. jazykové klišé (-), ale i třetí člen vývojové řady: 3. běžná součást jazyka (ani plus, ani mínus: 0). Spousta jazykových jevů, která kdysi citlivé lidi do nepříčetna štvala (magister Jan Hus brojil v 15. století proti novému slovu knedlíky!) je dnes běžnou součástí naší mluvy, aniž by vzniklo více emocí než při běžném vyslovení slova blatník. - Aspoň jeden příklad. Vladimír Just věnuje hodně místa jevu, jemuž říká "otomování": předložkové vazbě, že "něco" je "o něčem", aby se na závěr své vášnivé filipiky podivil, že i ti nejlepší autoři začali "otomovat". Myslím si, že tato předložková vazba má také své přednosti - a že je na nejlepší cestě stát se právě běžnou součástí mluvy. Jako se jí stalo třeba slovo svetr a slovní spojení, že svetr mám "na sobě", ačkoli jej mám, přesně vzato, jenom na svém těle, a to ještě jen na jeho horní polovině, a to ne celé...
Jako celek je kniha ovšem záslužná. Pojednává totiž o věcech, o kterých se běžně nehovoří a jejichž trapnost a škodlivost vynikne až se o nich mluvit začne: o nedostatku myšlení a o manipulaci. Někde až zamrazí, to třeba když Just poukazuje na podobnost stylu M. Jakeše (Červený Hrádek 1989) a M. Mareše (MfD 11. 12. 2002). Hezké, nápravné, ba hojivé je sledovat na tolika stranách právě opak: příklady svobodného ducha a přesné a poctivé MYŠLENÍ; odhalit nemyšlení, k tomu je totiž třeba HODNĚ myslet! Kolikrát jsem měl nad stránkami Justova slovníku ten krásný pocit, který člověk zažívá, když si může říct, dobře, konečně to bylo někým řečeno, konečně to už někdo napsal!
František Schildberger