1.

Připomíná mi to starý normalizační vtip: generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv si stěžuje soudruhům na politbyru: ”Tahle časová pásma, to mě zničí, pořád se mi to plete - já volám prezidentovi do Bílého domu, že připíjím pracujícímu americkému lidu k Novému roku, a oni už mají dávno po přípitku a prezidenta musí budit, protože šel spát. Já volám do Vatikánu papeži, jak se mu daří po atentátu ? a on má čtyři hodiny před ním.“

2.

Ruský prezident Putin také gratuloval svému favoritovi v ukrajinských prezidentských volbách Viktoru Janukovyčovi ještě před vyhlášením oficiálních výsledků; pak přiznal, že se unáhlil. Ale prozradil tímto ”unáhlením“ o sobě a své politice více, než chtěl. Odhalil se. Ovšem poučen lehkostí

a snadností voleb v Rusku, kdy stačilo občanům ve státem kontrolované televizi říct, koho mají volit a víc už snad ani nebylo potřeba, navíc veden vědomím (naštěstí mylným) že Ukrajinci jsou v podstatě Rusové, nepředpokládal prostě při ukrajinských prezidentských volbách komplikaci. I tam se totiž státní televize chovala jako sdělovací prostředek jednoho z kandidátů ? propaganda pro Viktora Janukovyče se valila jako přívaly řeky. Jeden jediný televizní kanál, který podporoval opozici, si v době před volbami nebylo možno naladit na třech čtvrtinách ukrajinského území. Jak poznamenal jeden z českých volebních pozorovatelů, už to samo o sobě by stačilo, aby volby byly prohlášeny za neregulérní. Na východě země se tak televize chová doteď; podle svědectví českých diplomatů na Ukrajině, lidé na východě státu, bohatším a rusifikovanějším než západ, nemají o Viktoru Jaščenkovi žádné informace, je tam využíván pouze jako strašák; není se pak co divit, že na mítinku v Doněcku zazněla slova o tom, že banda zločinců kolem Viktora Jaščenka musí skončit ve vězení ? přesně tak, jako za sovětské éry: postavit se proti oficiálnímu názoru je zločin a ten se musí trestat. Vždyť jde přece o jednotu a nedělitelnost Sovětského svazu. Jestliže ruský prezident varuje západ před vměšováním do ukrajinských záležitostí, je jeho slova třeba číst: ”Nezasahujte mi do mé velmocenské sféry!“ Na Ukrajině se přece Rusko nevměšuje, jen plní své historické poslání...

3.

Situace Ukrajiny nyní připomíná (ovšem jako pod zvětšovacím sklem) situaci meziválečného Československa. Vedle obrovského souseda existuje nový samostatný stát, s jehož existencí se mocný a pyšný soused dosud psychologicky a snad ani politicky nesmířil. Sousední velmoc má s novým státem dlouhou společnou hranici, dlouhou společnou minulost a je obývána příslušníky národnosti, jež v nyní samostatném státě donedávna vládla. Jak tohle ustát? Ruští diplomaté po vzniku samostatné Ukrajiny varovali zahraniční diplomaty, aby si jejich vlády nebudovaly v Kyjevě příliš velké zastupitelské úřady, protože ty se stejně zase brzy změní z velvyslanectví na generální konzuláty. Další nápadná podobnost mezi předválečným Československem a dnešní Ukrajinou spočívá v obrovské a bohaté německé respektive ruské menšině v zemi, situované u hranic, která se nedokáže srovnat s tím, že by se měla snad učit aspoň trochu česky, respektive ukrajinsky a už vůbec ne s tím, že by se měla demokraticky podřídit přání většiny; když to nejde jinak, menšina hovoří o územní autonomii a o odtržení. Má navíc velmocenskou podporu zahraniční velmoci, jež by ráda změnila ukrajinskou suverenitu na komický právně-folklorní přívěsek; asi tak, jak tomu bylo před rozpadem Sovětského svazu, kdy ukrajinská svazová republika, i když nebyla suverénním státem, měla své ”ministerstvo zahraničních věcí“ a jako jeden ze dvou nesuverénních států (tím druhým bylo Bělorusko) byla členem OSN ? o osmačtyřicet let dříve než Česká republika, mimochodem řečeno.

4.

A je tu ještě jedna podobnost, která by nás měla, kdybychom byli co k čemu, přímo mobilizovat: podobnost (opět jako pod zvětšovacím sklem) současné ukrajinské situace a naší revoluce v listopadu 1989. Jestliže my jsme se scházeli mrznout na listopadových náměstích v teplotách pět nad nulou, Ukrajinci na svém náměstí stanují v sněhu. Měli bychom Ukrajinu podpořit, a ne mlčet,jako naši zákonodárci, či málem naznačovat podporu vládní manipulaci jako sociálnědemokratický předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny. Měli bychom Ukrajinu podpořit, ale ne tak opatrně a farizejsky jako prezident Václav Klaus, který se sice vyslovil zřetelně, ale ne oficiální prohlášením pro tiskové agentury, nýbrž slovy v jedněch, a ne nejčtenějších novinách.

5.

Měli bychom se za Ukrajinu modlit.