Občas se ve svém okolí setkám s někým, kdo odmítá vakcinaci proti nemoci covid 19. Nevím, jak v jiných názorových bublinách, ale v té mojí, kde různé dezinformační fámy nenalézají příliš mnoho sluchu, slyším jako odpověď na otázku „Proč?“ nejčastěji: „Nechci se sebou nechat manipulovat!“ A varianty této odpovědi. Po mé připomínce, že přece dotyčný(-á) jistě absolvoval(a) už pěknou řádku jiných očkování, následuje zpravidla jen pokrčení ramen.
Očkovací průkaz z dětství, byla to taková malá ohmatané knížka, už nemám – takže nedokážu vypočítat, kolikrát mi do mé ubohé tělesné schránky vpíchli nějakou vakcínu. Mnohokrát. A žiju (možná právě proto) a nejsem, aspoň ne viditelně, poznamenán na těle ni na duchu.
Nebál jsem se letos přijmout očkování první dávkou vakcíny AstraZeneca – a žiju.
Odpor vůči očkování proti covidu 19 je mi nepříjemný tím, že – podle mého názoru – ukazuje, jak různé fámy, třeba i více méně odmítané, přece jen zapouštějí v našich myslích kořínky.
V souvislosti s očkováním se mi vybavuje jedna stará vzpomínka. Vzpomínám si, jak jsem se v roce 1977 třásl o zdraví nově narozené švédské princezny Victorie. Když se nám v těch letech dostal do ruky nějaký výtisk jakéhokoliv západního časopisu, byla to malá informační slavnost. Už nevím, co to bylo za titul, ale nějaký jemnější západoněmecký bulvár. Nechal ho na sedadle ve vlaku turista, který vystoupil v Praze, a já jsem se časopisu hned poté bezostyšně a nadšeně zmocnil. Přečetl jsem jej celý několikrát od A až do Z, i když třeba jména hvězd tehdejšího německého šoubyznysu mi nic neříkala. Zato jsem se bál o zdraví a život maličké švédské princezny: dostala, chudinka, nějaká očkování, a němečtí odborníci, citovaní v časopise, říkali, že je neměla dostat, že by jí ta očkování mohla uškodit; dnes je princezně Victorii přes čtyřicet let, je to krásná žena – a není známo, že by měla nějaké zdravotní problémy.
Říká se, že opatrnosti nikdy nezbývá; jenže co je to opatrnost? Neočkovat se, nebo očkovat?