Hlavním smyslem poutních výletů, které podnikáme, je ukázat krásu naší země a načerpat povzbuzení z duchovního dědictví pro současnost a budoucnost.

Vinou současné situace jsem ještě tři týdny před poutí nevěděl s jistotou, zda se pojede, nebo ne. Nakonec nás bylo v autobuse 53 (z toho 13 dětí) – nejmladší byl čerstvý absolvent mateřské školky, nejstarší měl věkovou hranici lidského života zde na zemi podle Bible už za sebou.

Co se týká dopravy – klimatizovaný autobus s WC, vynikající řidič, nikde žádná kolona a překážka, jen jedna nepříliš dlouhá objížďka.

Plánovaný duchovní program byl zaměřen na prvním místě na svatou Ludmilu – letos uplývá 1100 roků od její mučednické smrti na Tetíně. Naše první poutní zastávka byla na Levém Hradci. Zde jsme nejdřív navštívili vyhlídku svaté Ludmily a vyslechli dějiny Levého Hradce a Roztok, a to pod vedením průvodce pana Marcela, na němž bylo vidět, že miluje Pána Boha – i místo, kde žije. Jeho nadšení prozářilo snad všechna srdce přítomných. Následoval kostel svatého Klimenta, který je postavený nad základy prvního křesťanského kostela v Čechách. Po modlitbě litanie k našim národním patronům jsme vyslechli poučný katechetický výklad fresek v kněžišti. Na místním hřbitově jsme se pomodlili na hrobech osobností – pediatra profesora Josefa Švejcara (1897–1997) nebo herce Miloslava Šimka (1940–2004).

Naší další zastávkou byl pravoslavný klášter svatých Václava a Ludmily v Loděnicích. Zde se nás po modlitbě v kostele ujala igumena (abatyše) Valentýna, která nám povyprávěla různé zajímavosti z historie a současnosti kláštera. Mně zůstal v paměti příběh vyplněné modlitby před ikonou Matky Boží – Panny Marie, kterou zde uctívají jako Matku nečekaných radostí. Jeden člověk se zamiloval do ženy, jeho matce se nelíbila – chodila k ikoně se modlit – po čase známost skončila. Následovala další dívka, matce se opět nelíbila a zase svěřovala své obavy Matce Boží – známost skončila svatbou. Mladým Pán Bůh nepožehnal dětmi. Manželka se šla radit s tchyní a ta jí řekla: Běž se modlit do monastýru k ikoně. Do roka měli dítě. Na závěr nám igumena rozdala požehnaný chléb.

Následoval páteční oběd (už mnoho let stále stejný) – koprovka, knedlíky, vejce – v restauraci na Marjánce. Krásné prostředí, skvělá obsluha, velmi chutné jídlo a asi nejnižší cena v současnosti – 60 Kč.

Tetín je místo mučednické smrti svaté Ludmily. Nejdřív – kvůli eucharistickému půstu – byla prohlídka. Skupina starších poutníků dostala úžasnou průvodkyni, mládež měla slíbeného průvodce zn. „Showman“. Ale nemohl přijít a místo něj jsme dostali slečnu, která na otázku: „Kolikátou prohlídku ve svém životě děláte?“ tiše odvětila, že první. Vedoucí se v duchu bezmocně vztekal, připomínal si stupnici: 1. dohoda, 2. dodržení dohody a přesvědčoval se o nutnosti takzvaných objektivních důvodů. Až druhý den, kdy se setkal s člověkem, který výše zmíněného průvodce zažil, se jeho bezmocný a hříšný vztek obrátil v hlubokou vděčnost za slečnu a její první prohlídku... Po prohlídce dvou tetínských kostelů – sv. Jan Nepomucký a sv. Ludmila (sv. Kateřina je dočasně zavřená) následovala mše svatá s povzbuzující promluvou Mons. Jana Peňáze o postupné a potřebné cestě ke svatosti. V rámci moderní výzdoby obce (vše kovové, a není toho tam málo, je cíleně rezavé) jsme četli i vyrytá slova tetínského faráře a kronikáře Václava Hájka z Libočan (zemřel roku 1553), který prosí „o pochvalu pravdy víc než potlesk přízně“. Po rozloučení s řeholními sestrami, které se o toto svaté místo starají, jsme jeli do Plzně, kde jsme se ubytovali na dvě noci.

V sobotu jsme zamířili do Kdyně. Zde má od 1. září nastoupit do duchovní správy náš rodák P. Karel Adamec, který je na pět roků „zapůjčen“ do Plzeňské diecéze. Místní pan farář během mše svaté zpovídal, potom odpovídal na zvědavé otázky a místní farníci nás pohostili dolnodomažlickými koláči.

Pokračovali jsme do Chudenic: vynikající oběd v místní restauraci, prohlídka zámku a výstavy svatebních šatů, seznámení s historií rodu Černínů z Chudenic dlouhou už víc než osm století. Následovala lesní procházka a výstup na rozhlednu Bolchánek, což je věž bývalého kostela svatého Wolfganga (zemřel roku 994), a modlitba v jeho kapli. Odtud svatý Wolfgang údajně žehnal novému Pražskému biskupství, které díky Wolfgangově velkorysosti a lásce k církvi mohlo vzniknout roku 973 oddělením od jeho Řezenské diecéze.

Pozdní odpoledne a večer většina z nás prožila v zoologické a botanické zahradě v Plzni. Dopoledne jsem dostal dotaz: „Co budeme dělat, podle předpovědi bude pršet, tak to přece nepůjdeme do zoo?" – „Nevíte, že je to často jinak, než předpovídají?“ – Na to mně hned několik lidí ukazovalo radar v dotykových telefonech. Při pohledu na obrázky a čísla se mně neudělalo dobře, přesto jsem všechny vyzval: „Věříme, že Pán Bůh je náš Otec, který nás miluje, všechno ví – ví, že chceme jít do zoo, a tak mu to odevzdáme a pomodlíme se.“ Všude kolem Plzně pršelo, ale do Plzně přišel déšť až v noci a my si mohli naplno užít krásu lidí, zvířat a rostlin v místní zoo.

Dopoledne jsme prožili v opravené plzeňské katedrále svatého Bartoloměje – prohlídka, modlitba růžence, mše svatá. V promluvě P. Pavel Petrašovský mluvil o nutnosti odpočinku. Následoval výstup na věž katedrály – 300 schodů a krásná vyhlídka. Slíbená výstava o katedrále, její opravě a o diecézi, na kterou se mnozí těšili společně s vedoucím, už ale na plzeňském náměstí nebyla. Ale zase přišla pomoc, tentokrát v podobě pana architekta Soukupa, který nám vše poutavě povykládal.

Následovala cesta do Mnichovic, kde jsme v největším srubu v Evropě poobědvali, a pak pouť ke svatému Prokopovi na Sázavu. Cestou jsme na přání Mons. Jana Peňáze naladili závěr pohřbu P. Františka Fráni, který vysílalo v přenosu Radio Proglas. Zde si dovolím osobní poznámku. Do liturgie se v poslední době vnášejí podivuhodné prvky, například tleskání při bohoslužbách. Tentokrát se to dělo při řečech závěrečných. Pisatel potom řekl nahlas předsevzetí: „Budu muset připsat do poslední vůle, co se týká mého pohřbu – Prosím o mši svatou v kajícím duchu, pokud možno zdůrazněném chvílemi ticha a po mši svaté žádné řeči, natož potlesk.“

Následoval jenom „ochutnávka“ Sázavy. Měli jsme jen maličko času, a tak jsme si slíbili, že se na Sázavu a k svatému Prokopovi vrátíme.

Poslední zastávka byl hrad Šternberk.

Na závěr: Pánu Bohu díky za vše dobré a prosba, aby odpustil vše zlé.