1. Mlha. Ještěd

Před koncem srpna jsem se ubytoval v secesním hotelu Stadt Wien (Praha), velkém, jen mírně sešlém (fontánka v lobby netryskala, zato mozaika se stále ještě leskla).

Recepční mi vydala klíč – a jen jsem si složil v pokoji svá (nepočetná) zavazadla, už jsem vyrazil do ulic za poznáním tajuplného města Liberce, jak jsem si už velmi dlouho přál.

Druhý den jsem si v městském informačním středisku (Visit Liberec!) koupil dvě jízdenky na tramvaj (jízda s možností přestupu 6 Kč pro 65+) a vyrazil na výlet na Ještěd. Jaká nádhera! Za dvacet minut jízdy tramvají člověk vidí několik předměstí, v Dolním Hanychově krásný secesně zadaptovaný kostel s klasicizující věží („třetí empír“), v Horním Hanychově už je konečná a dál po osmi stech metrech cesty krásným vysokohorským lesem čeká lanovka, jízdenka nahoru a dolů stojí 170 korun (před slečnou v kase jsem se styděl říct, že jsem „senior“, a raději zaplatil plné jízdné).

Hustá mlha mi zakryla celý kraj – ba i sám vrcholek té úžasné stavby, plným právem české „stavby století“, rotačního deltoidu, který opticky a logicky doplnil vrchol hory, jako by tam byl odjakživa, jako by sám od sebe vyrostl ze skál. Pršelo a byla zima, i když byl srpen. I lano lanovky bylo zavěšeno do bílé mlhy – musel jsem věřit, že nás, rodinu se dvěma dětmi, průvodčího a mě, i s celou kabinou mlha unese – unesla!

2. Po stopách Liebigů

A dále za poznáním! V levé ruce výborně napsaný, ale dost nepřesnými mapkami vybavený původce Po stopách Liebigů a v pravé ruce deštník jsem s velikou zvědavostí a zájmem vyrazil – tedy po stopách Liebigů. Tvůrců průmyslového i kulturního významu Liberce.

Teprve při této návštěvě Liberce jsem se dozvěděl, že roku 1906 uspořádali sudetští Němci reprezentativní výstavu, jež měla překonat obdobné výstavy Čechů a ukázat hospodářský a kulturní rozmach Němců v českých zemích... Neměl jsem o takové výstavě ani tušení. Ani na univerzitě (pravda, za bolševika) při studiu historie, ani při četbě českých knížek o historii jsem se o ní nesetkal s nejmenším zmínkou – může být lepší důkaz toho, jak o českých Němcích stále nic nevíme? Ta výstava ovšem nemálo přispěla k rozvoji „hlavního města Němců v Čechách“ a na její stopy v Liberci narážíme dodnes.

Takže první památka ve stopách Liebigů, „vzorový dům pro zaměstnance“ jako exponát výstavy mimo výstaviště – prostě jedna z velkých secesních vil ve čtvrti secesních vil; právem museli autoři průvodce dodat, čemuž bych jinak neuvěřil, že po skončení výstavy se do exponátu skutečně nastěhovali úředníci Liebigovy továrny (ovšem ne dělníci). Člověk si ovšem taky vzpomene na kolonii Nový dům pod Wilsonovým lesem v čase konání jubilejní výstavy 1928 v Brně.

Další položka z mého průvodce: Liebigovic vlastní vila. Vila? Menší zámek, typicky německý romantický zámek. Nad vchodem soška Panny Marie.

A na zdi pamětní deska na počest prvního automobilu v českých zemích, což byl vůz Benz Viktoria (první Benzův model o čtyřech kolech po předchozích tříkolkách), který továrník Theodor von Liebig mladší koupil roku 1893 přímo od Karla Benze v Mannheimu a dovezl do Liberce. Rychlost 20 km v hodině, spotřeba 18 litrů na sto kilometrů plus 150 litrů vody na chlazení. Dochovala se i první garáž v českých zemích s „benzínovou věží“. Pan baron s vozem najezdil několik tisíc kilometrů (i dálkové cesty) – a pak jej prodal jednomu výrobci bicyklů v Mladé Boleslavi – hádejte komu!

3. Městská legenda

„Taky jsem už slyšel o týhle grupě. U nás ve Starým Městě rejdí po starejch německejch vilách. Nic moc neukradnou, ale vždycky tam nechaj hroznej bordel a takovej zvláštní zápach vyhořelýho tabáku či co. Jediný, co zmizí, jsou starý věci, co tam prý nechali Němci. Když jsem byl na Erasmu v Mnichově, tak mi jeden Němec řekl, že některý ti odsunutí Němci nikdy nenašli pokoj, a tak se jejich duchové vrací domů. Když jsem pak jednou byl v Ruprechticích na hřbitově, tak jsem na německejch hrobech viděl hodinky, fotky, knoflíky a jiný cetky. Ta grupa je vrací původním majitelům.“

Tak vznikají moderní městské legendy.

Jak to je možný, že někomu to stojí za to, aby tuhle romantickou pověst, jako vždy a u všech pověstí jistě i s prvky reality, napsal, vytiskl na počítači – a vylepil na zeď domu, kde je vietnamská restaurace (a vedle vietnamský textil)? V Brně si může kdekdo myslet, že to nikdy nebylo německé město – ale v Liberci to nejde. Německá minulost města se hlásí na každém kroku.