4. Lázně

„To nepotřebujete,“ říká pokladní.

„Prosím?“ – Už jsem zažil různé argumenty, s jakými byla někde v muzeích a památnících odmítána karta, která mi má umožnit vstup do všech muzeí na světě, ale tohle byla novinka.

„Dneska to nepotřebujete,“ upřesnila, „ve čtvrtek je volný vstup pro každého.“

Aha!

Deštník jsem nechal v šatně, šatna zdarma, a vyrazil jsem vstříc celému labyrintu výstav rozmístěných do několika pater. Abych jmenoval dva protipóly: hodnotná stálá expozice českého umění 20. století (se všemi reprezentativními jmény včetně mého oblíbeného Františka Foltýna – a mnoha dalšími) – a první výstava mladého libereckého malíře (no, malíře…) v rozsahu, jakým by se jistě necítil nedoceněn žádný zkušený malíř... A překvapivě rozsáhlá expozice starého holandského malířství (která by chtěla sama o sobě jeden nebo dva čtvrtky), a také, jako malá ukázka jeho rozsáhlých sbírek, několik desítek pláten z vlastnictví Theodora Liebiga. A německý ironický expresionistický portrét (s díly Oskara Kokoschky) a… a… a...

Vybral jsem si velkou výstavu Františka Kavána a té jsem se věnoval opravdu podrobně. Dokonalá kurátorská práce. Konfrontace obrazů s Kavánovými deníky, korespondencí a básněmi, skvěle přiblížený osobní, životní i společenský kontext – já vím, to, co píšu, je jen samá chvála, ale nemůžu si pomoct – a množství a množství obrazů z různých období Kavánova života. Krása! Barva sněhu v ziměna horách. Kamenité louky... 

Sama galerie je obrovská budova postavená v devadesátých letech 19. století k padesátému jubileu vládnutí Františka Josefa I. Ovšem ne jako galerie, nýbrž – jako lázně. S velikým bazénem a se všemi vymoženostmi a procedurami, jak je tehdejší doba umožňovala. (Moje představa, vyplývající z architektury, v Liberci tolik podobné Mariánským Lázním a Karlovým Varům, že Liberec je lázeňské město uprostřed lesů, se tím jen posiluje!)

Liberečtí Němci měli rádi Františka Josefa, a tak mu věnovali, co měli nejlepšího: „Kaiser Franz Josef I. Bad“, hlásají dodnes veliká písmena z monumentální secesní fasády. (Kde jinde se v té době postavily tak veliké městské lázně?)

Uvnitř ovšem lázně nejsou už ani trochu secesní. Dlouhá létá chátrání a pak opuštěnosti, než bylo přijato odvážné rozhodnutí o přestavbě na galerii, vedla k úplné devastaci, takže z vnitřního uměleckého vybavení nebylo co zachraňovat, jen nad bývalým bazénem tři vitráže. A ovšem nenápadný pietně obnovený nápis: PLAVKY ŽDÍMEJTE POUZE NAD UMYVADLEM!

(Jistě by se takový nápis vyjímal zejména dobře vedle aktů – ale akt nebyl na výstavě celoživotního díla Františka Kavána ani jeden.)