5. Liebigovo městečko

Vydal jsem se dál „do ulic, jedna se ponenáhlu mění v pískovou cestu po břehu přehrady, jež sahá až k centru města…“. Přehrada je krásná, secesní, což se projevuje nejen ladným obloukem hráze (hm, podle tvaru hráze jsou vlastně skoro všechny přehrady tak trochu secesní), ale především dvěma věžičkami, které uvozují z jedné i druhé strany silničku na hrázi. Je-li Praha město sta věží, Liberec je město věžiček, tisíce věžiček: na všech možných stavbách, na vilách, na radnici, úřadech i domech, docela vhodně – i vcelku nevhodně, všude v době, kdy se Liberec nejvíc rozvíjel, musely být věžičky; svou věžičku má i soubor domů pro zaměstnance firmy Liebig & Co., celek, kterému se říká Liebigovo městečko.
Menší domky pro dělníky nejsou myslím příliš zajímavé – o to více zajímavé jsou malebné konfigurace domů pro trochu bohatší zaměstnance, zejména ústřední náměstíčko, dnes zvané náměstí Pod Branou, původně podle Liebiga Theodorplatz (také mu říkal Braunau, podle Broumova, odkud jeho rodina přišla do Liberce). Když si někdo pojmenuje něco podle sebe, jistě si na tom dá záležet, jako Karel IV. na mostě a Karlštejnu: je to jeho odkaz potomkům. Takže teď budu zase chvíli hýřit nadšením, dovolíte-li (a opřu se i o nadšení jiných publicistů, dovolíte-li). Theodorplatz není žádné velké náměstí, je jen na pár kroků sem a pár kroků tam, ale o to silnější vyzařuje atmosféru. Stavělo se tu v letech 1911–1914 podle návrhů architekta Jakoba Schmeissnera (1874–1955). Kunsthistorici nejčastěji hovoří o doznívající secesi s prvky moderny (doznívající secese s prvky moderny, to je vůbec ta nejhezčí secese) a s prvky Heimatstylu. Mělo to působit malebně, romanticky – a hodně německy, a tak to také působí... Na jednom z domů zůstal ještě frakturou vyvedený německý nápis Zum Erbgericht – což nemůže být nic jiného než název hospody!
Asi právě pro jeho malebnost a německost si vybral Liebigovo městečko do svého filmu Landesgericht, česky Zemský soud, talentovaný režisér Matthias Glasner, když chtěl vyprávět podle románu Ursuly Krechelové příběh německé židovsko-křesťanské rodiny Kornitzerů. Zejména působivý je druhý díl rozsáhlého televizního filmu, ten má dvakrát po 105 minutách, kde se líčí potíže rodiny se zařazením do německé společnosti po návratu z emigrace… Aha, říkám si už doma u počítače, tak ten německý nápis, který mě tak překvapil, tu nezůstal v roce 1945 po vyhnaných německých obyvatelích, nýbrž až v roce 2017 po vítaných německých filmařích! Nu dobrá.

Obrázky viz:
https://www.google.com/search?sxsrf=AOaemvKNGVMu416i7z3CV4fW3amPdGQMgw:1631956549727&source=univ&tbm=isch&q=liebiegovo+m%C4%9Bste%C4%8Dko&sa=X&ved=2ahUKEwi5jL3zl4jzAhWm_7sIHfjQDhgQjJkEegQIBhAC&biw=1920&bih=937&dpr=1

Literarura:
ŠTERNOVÁ, Petra: Liebiegové a Liberec. Liberec. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 2009
ŠTERNOVÁ, Petra: Minulost a současnost Liebiegova městečka v Liberci In: BOROVCOVÁ, Alena (ed.). Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2010: industriální dědictví a bydlení v průmyslových aglomeracích. Ostrava. NPÚ ÚOP Ostravě, 2010
Die kolonie „Liebiegstadt“ bei Reichenberg. Deutsche Bauhütte. Zeitschrift der Deutschen Architektenschaft 1924, roč. 28, č. 1.