6. Kouř z lesů
„...na horním náměstí proslulý palác radnice s nesmírnou věží až do zářivě modrého nebe, pod nímž se prochází pět tisíc štíhlých libereckých laněk (krásných, protože každá liberecká holka celou zimu lyžuje a celé léto se opaluje na horských lukách, což vše je tu nádherně dostupné tramvají!) a dál do čtvrti omračujících vil a skoro zámků, jejichž balkony, arkýře, terasy, sloupy z barevných mramorů, balustrády, tesané kamenné erby a ohromná francouzská okna se blyští za aristokratickými mřížemi zahrad, či spíše parků, a podél kolejí Marek uchvácen došel k lesnímu sytě zelenému jezírku s třemi labutěmi (přímo u stanice tramvaje; další stanice je už přímo v lese Jizerských hor)…“ Jen mírně přehání tento citát z románu českého spisovatele (Vladimír Páral, Muka obraznosti, Československý spisovatel, Praha, 1980, s. 180).
Když jsem prvně viděl na mapě zelené plochy na západ i východ od pruhu se zástavbou města, myslel jsem si, že je to ozdoba, grafické řešení. I Brno má zelený obzor a kolem dokola lesy, ale tady jsou to skutečné horské hvozdy na vrcholcích s kosodřevinou, horské lesy, ze kterých se ráno, a je to vidět z celého města, zvedají veliká oblaka páry…
7. Zelená větev. Rezignace
Nikde jinde jsem nic podobného neviděl: velká zelená větev. Ležící na chodníku, téměř ve středu města, jak spadla ze stromu v zahradě u rozpadávající se vily za plotem. Nikdo ji neodnesl, nikdo ji neodstranil, nikomu nevadila. Zelená větev: ne že by měla ještě zelené listí: byla zelená, jak ji za tu dobu, co ležela na chodníku, kolem dokola obrostl zelený mech.
Chtěl jsem vidět i stavební jámu v centru města, o které jsem hodně slyšel. Byla nevyužitá a oplocená snad dvacet let a zaplavila ji voda. Ichtyologové v ní našli plno druhů ryb, o nichž rybářský svaz neměl šajn, i nějaký sumec nebo candát, prostě dravec, se tam uživil, entomologové našli chráněné brouky a botanici vzácné kytičky.
Ptát se prostých lidí na něco takového jsem bál (v Liberci když se někoho zeptáš na cestu, obrátí tvář na opačnou stranu a přidá do kroku). V městském infocentru mě posílali ke všem možným rybníkům v okolí – ale o této přírodní pamětihodnosti nevěděli... „To najdeš,“ řekla mi moje sestra, které jsem volal a která Liberec zná, „to nemůžeš minout, je to hned u hlavního terminálu městské dopravy, tam jak jsou ty nejblbější hodiny na světě!“
Taky jo. Hned druhý den jsem na tuto památku narazil, čelem. A jáma byla větší, než jsem čekal. Je tam! Jen ji ozdobili cedulí, že se tu staví nové krásné byty, a přistavili dva jasně žluté bagry: prostě obrázek jak od Kamila Lhotáka – i s tou klidnou, nostalgickou atmosférou, typickou pro Lhotákovy obrazy...
8. Náměstí Českých bratří
Na tuto památku jsem narazil náhodou, když jsem hledal hotel Zlatý lev (což byl na začátku minulého století nejluxusnější a nejmodernější hotel v Čechách). Liberecký evangelický kostel byla velká, reprezentativní stavba (v Liberci, jak víme, bylo v té době všechno velké a reprezentativní), s vysokou, zdaleka viditelnou věží. Tedy – viditelnou dnes už jen na fotografiích, evangelický kostel není. Zatímco do katolických chrámů přece jen někdo někdy zašel, němečtí luteráni už neměli po válce v Liberci žádné souvěrce. Evangelický kostel chátral, sloužil blízké tiskárně Severografia jako sklad papíru, a když už začal být nebezpečný, pokud by se nepopravil, rozhodli liberečtí komunisté o jeho likvidaci. Kostel odstřelili a na skládku jej vyvezli komplet celý – i s vitrážemi a vnitřním vybavením. No – pohraničí, Liberec...
Odkud to všechno vím? Z informační tabule postavené na místě zbouraného kostela: odpůrci komunismu se starali, aby se nezapomnělo. I to je Liberec.
(Večer jsem si četl v Dějinách Běloruska, které jsem si koupil v knihkupectví na Pražské třídě; v kapitole o Běloruské sovětské socialistické republice v čase Nikity Sergejeviče Chruščova stálo: „Oblíbenou zábavou stranických funkcionářů v té době bylo vyhazování kostelů do vzduchu pomocí průmyslových trhavin; zanikly tak i cenné historické památky.“ Jak byli ti komunisté všude stejní!)
A ještě jeden „detail“: zbořením kostela vzniklo nové (nevelké) náměstí. A jak je liberečtí bolševici pojmenovali? Se svým typickým smyslem pro dějiny: náměstí Českých bratří.
9. Liberec
Zápas a prolínání: přírody – a člověka, života – a letargie, češství – a němectví, komunismu a demokracie – všude v Liberci.