Úměrně tomu, jak pandemie v české kotlině a moravském úvalu slábne, začínají se přetřásat ekonomické vyhlídky a strategie Česka poté, co virus díky promoření populace (z větší části) a očkování (z té části menší), jak všichni doufáme, zeslábne a snad se i stane blednoucí vzpomínkou.
Vyjadřují se odborníci, politici představují předvolební ekonomické programy. Jako obvykle se jedná o plynulou škálu názorů, na jejímž levém okraji je naprostá nezbytnost razantního zvýšení daní a na okraji pravém drastické krocení výdajů státu, včetně těch sociálních. Přitom platí, že najít argumenty pro jeden či druhý postoj není v tak složité situaci nic těžkého. Jak se to zrovna hodí. Pro průměrného občana, který se snaží v oné diskusi vyznat a odnést si z ní ponaučení či dokonce návod pro nakládání s vlastním majetkem, situace věru nezáviděníhodná.
Naštěstí jsme všichni příslušníky národa, který i ten nejsložitější problém dokáže hravě zjednodušit, převést do roviny lidové a z takto vzniklé analogie vyvodit moudré poučení. Přesně tak, jak se dočtete v následujících řádcích.
Už patnáct let chovám ovce. Aby se jim u nás na zahradě dobře žilo, musí mít salaš. Té je logicky také patnáct let. Vloni do ní začalo masivně zatékat, vyřešil jsem to provizorní plachtou (viz koronavirová pandemie). Během zimy vzala plachta za své a přede mnou stál úkol provést zásadnější opravu (Česko po pandemii).
Když jsem včera vylezl na střechu salaše, nepříjemně se zhoupla (aktuální stav české ekonomiky). Opatrně jsem proto slezl a začal zkoumat základy dřevěné stavby (k tomuto kroku se paní ministryně financí myslím zatím nedostala). Uhnilé patky nosných sloupků (výše deficitu státních financí), ujíždějící přední stěna s krmelcem (špatná struktura daňového systému) a urezlé hřeby zavětrovacích lišt (úpadek živností).
Přitloukl jsem tedy lišty novými hřebíky (dotační program anticovid) a ujetou stěnu stabilizoval kolíkem zatlučeným do země (další podpory a kompenzace všude možně). S uhnilými sloupky se moc, tedy přesněji řečeno nic dělat nedalo, snad to ještě chvíli nespadne (zhruba postoj paní ministryně).
Opětovně jsem začal řešit střechu. Peníze na jakoukoli novou krytinu se mi vynakládat nechtělo. Na takovou barabiznu by čehokoli nového byla věčná škoda (podobnost s Českou republikou je čistě náhodná).
Ze starého materiálu jsem měl necelou roli dehtové lepenky od souseda, dvě vlastní, lehce zrezivělé desky vlnitého plechu, pár prkének a lamel z rozebraného postelového roštu. Kladívko, kleště a krabici hřebíků. (S trochou představivosti ekonomický potenciál české ekonomiky.)
Ponaučení pokračuje bez návodného komentáře:
I začal jsem odvíjet lepenku, protože jen trouba by umístil vlnitý plech dolů po vodě. Byla léty pobytu na slunci spečená a na okrajích se začala trhat. Potenciál jejího využití se snížil o třetinu. Tak se stalo, že plán umístit desky vlnitého plechu nahoru vedle sebe (záměr logický a žádoucí) přišel vniveč, mezi deskami a lepenkou by zůstal třiceticentimetrový pruh nechráněné střechy.
Jediným řešením se ukázalo položit lepenku do tvaru „L“ a plechy přitlouci pod sebe. Jenže jako zkušený stavitel podobných přístřešků jsem obeznámen s tím, že voda je sice životodárná tekutina, ale taky prevít, neteče spořádaně po směru sklonu střechy, ale umí téci i do strany. Zvláště když uhnilé sloupky naruší již tak pochybnou příčnou rovinnost střechy.
V této kritické chvíli se ukázalo, jak důležité je nic nevyhodit, ani dřevěné lamely z polorozpadlého roštu staré postele. Kdybyste totiž vložili ze strany ohrožené zatékáním pod lepenku standartní prkno nebo střešní lať, bylo by to moc vysoké, lepenka by se časem zlomila a okraj plechové desky by byl nebezpečně přizvednutý a náchylný k odtržení při větru. Taková slabounká lamela s něžně zaoblenými hranami naopak sedne jako ulitá a účel splní.
Stejně jako já včera bude stát i budoucí česká vláda před následujícím dilematem:

1. Udělat to podle mého návodu. Na ovečky neteče, skoro nic, ani přílišnou námahu, ani peníze to nestojí a pět, možná deset let to tak zůstane. Potom, jednoho větrného dne, to ovečkám spadne na hlavu!
2. Nebo postavit novou salaš. A pustit se do toho s naprostou jistotou, že hned od začátku bude do tohoto bohulibého záměru skoro každý s radostí házet vidle.
Neb tak už to u nás v Česku po staletí chodí!