„Když už mají tu válku, tak jim musíme pomoct,“ navazuje na debatu, která začala asi na zastávce, jeden ze skupinky kluků. Přihrnuli se se školními batohy do autobusu, který vyjížděl z Prahy a teď ve všední den brzy odpoledne nabírá za hlavním městem hlavně školáky. Odhaduji je na páťáky. Mezi Průhonicemi a Nupaky stihnou po vztahu k Ukrajině a Ukrajincům probrat situaci v Evropě před druhou světovou válkou, kdy se k naší zemi obrátily zády Anglie a Francie.  A že jsme byli v té době průmyslová země (Škodovka, kámo). Kroutí hlavami nad tím, že Rusko je tak obrovské (a třeba na severu tam nikdo nežije!) a chce být ještě větší, což je megahustý. Pokyvují hlavami, že je možné, že to brzy bude o. k., anebo taky ne, když se Rusko rozhodne zabrat celou Evropu.
Zaujalo mě, jak je diskuse chytla. Lovili v paměti historické a zeměpisné znalosti, mluvili o pražských demonstracích proti Ukrajině a na podporu Ukrajiny. Člověk by čekal, že sebou plácnou na sedadla, vytáhnou mobily a každý se zavře do své ulity… co je tak rozpovídalo?
Je to zajímavé. Přes to všechno, co dnes děti mají, přes dostatek a pohodlí, setkávám se s tím, že starší generace dnešní děti litují. Asi nejvíc proto, že jim kvůli technologiím a rychlé době uniká reálný svět.  Střední generace připomíná, jak oni si hráli pořád venku a nikdo je nehlídal a nepřeváděl z kroužku na kroužek. Ta nejstarší zmiňuje ještě dlouhé cesty pěšky, vytrvalost a otužilost.
Dnešní zaopatřená mláďata ozářená modrým světlem displejů pak vedle těchto příkladů působí poněkud neduživě. Není to ale naštěstí tak černobílé. Vidím to u vlastních dětí a taky jako paní z muzea (lektorka výukových programů) můžu pozorovat, co děti zaujme, na co jsou citlivé a o čem chtějí mluvit. Máme třeba program o zmizelých židovských sousedech. Žáci druhého stupně chodí po kamenech zmizelých v našem městečku, prozkoumávají fotografie a další dokumenty k několika rodinám, bavíme se o zákazech, které židovské obyvatele paralyzovaly, i o hrdinech, kteří jim nabídli pomocnou ruku. A někteří je dokázali i chránit, ba zachránit před tragickou smrtí. Ohrožené menšiny a pomoc v pravý čas je téma, které dnešní mladičcí lidé vnímají jako žhavé.
Můžeme se usmívat a nechápavě kroutit hlavou nad mánií dnešních mladých sledovat videa na internetu – co je to za instantní návody, které jim sypou youtubeři do hlavy? Ano, je to (dnešní) jiný svět. Je to něco, co je vtáhne. Možná někdo, kdo jim rozumí a dokáže jim přetlumočit pro ně důležité téma. 
Pořád dumám nad tím, jestli ty kluky z autobusu nevyburcoval k debatám o tíze světa nějaký jejich kantor, novodobý Amos, který s dětmi mluví na rovinu a chce slyšet jejich názory. To je přece dobrá cesta, jak je neztratit. Jak je nenechat utopit v moři zpráv včetně těch falešných.