„Rychle zapomínáme, jak voněl a chutnal chleba vytažený z pece, nikoli ten rozmrazený od trouby,“ dočetl jsem se tuhle v jednom nostalgickém feuilletonu… Zaujalo mě to. Taková krásná, romantická nostalgie! Já i kdybych se rozkrájel, na vůni chleba vytaženého z pece si nevzpomenu: nikdy jsem ji nezažil.
Romantická nostalgie po starých rustikálních časech je dnes vůbec vcelku v módě. A musím se přiznat, že mě už docela štve.
Já jsem v dětství viděl chléb kupovat, ne péct. A to v pultové prodejně, samoobsluhy ještě nebyly, s panem (ano, říkalo se mu i tehdy pane) Laštovičkou, vedoucím a jediným prodavačem. Pan Laštovička prodával v bílém plášti a používal ještě prvorepublikovou rétoriku, čím posloužím, klaníme se. A v prodejně měl pořád frontu, ne na banány (ty se u nás vůbec neprodávaly), ale jen tak, celkově, frontu na všechno. Ovšem chléb se už tehdy vozil z průmyslové pekárny a přijíždělo s ním a s dalším pečivem dodávkové auto, ne povoz se dvěma šimly.
Pomeranče byly tehdy tak vzácné, že i jejich kůra se krájela na malé kousky a balila do čokolády a prodávala se jako pomerančová kůra v čokoládě, jedna z nejdražších lahůdek. Nechtěl bych se vracet do těch časů. Když si dnes, a moc často to není, koupím pomeranč, oloupanou kůru házím bez výčitek svědomí do odpadu. Organického.
Kdy se u nás naposled pekl chléb v peci? Myslím, že někdy kolem roku 1910: v době, kdy zánět slepého střeva a zápal plic byly smrtelné nemoci, kdy pracovní doba byla 10 až 12 hodin, včetně sobot, a leckde i nedělí, a chléb byl základní potravina tak, že máslo na chleba už bylo pro většinu obyvatelstva nedostupné; namazat si chléb, to už byl projev bohatství.
Civilizační pokrok – přes všechny problémy, které dnes máme – je něco úžasného a měli bychom být za to vděční. A s rustikální nostalgií bychom to neměli přehánět.
Ostatně i ten chléb přímo z pece dnes máme, chceme-li. Upečený doma v elektrické troubě pořízené přímo za tímto účelem, doma kynutý, ze směsi obilovin, taky speciálně zakoupených, a semletých na vlastním elektrickém mlýnku…