V roce 1986 došlo ke dvěma událostem, na které svět jen tak nezapomene. O jedné už ví, je jí komunisty zpočátku tajený výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. O té druhé se svět pravděpodobně dozví až se značným časovým odstupem, podobně jako o epochálních vynálezech a literárních skvostech vzešlých z hlavy i pera českého génia Járy Cimrmana. V uvedeném roce jsem totiž překročil práh dospělosti! A těsně před tím prahem se dvěma vrstevníky vyrazil na první čundr.
Čundrák se za mých mladých let říkalo osobám, které se ve specifickém obutí a oblečení, mnohdy rovněž s otřískanou kytarou a přicpanou foukací harmonikou, ploužily po hezkých koutech naší vlasti a ze zásady si neodpustily návštěvu žádného restauračního zařízení na své trase.  Ten název zněl hodně pejorativně, daleko přijatelnější by bývalo třeba označení vandrovník, jenže to zase znělo moc archaicky a ani užívanějším termínem vandrák by si našinec moc nepomohl.
Na čundr jsme se tehdy velmi těšili; několik dní volnosti bez dozoru předků je snem každého dospívajícího muže bez ohledu na historickou epochu. 
Nevzpomínám si už přesně, jak byli oděni a vybaveni moji kolegové, ale co se mé osoby týče, mám se před sebou, jako bych vyrazil včera. Hlavu mi zdobil kdysi elegantní prvorepublikový plstěný klobouk po dědečkovi se širokou krempou. Stuhu jsem odtrhl, aby pokrývka hlavy alespoň trochu připomínala westernový stetson. Tělo mi halil dlouhý plášť z tuhé látky, která asi, kdysi dávno, bývala impregnovaná. Při prvním dešti jsem zjistil, že účinek impregnace dávno vyprchal. Dále jsem měl, jak jinak, odřené jeansy značky Wrangler. A vrcholem, tím byly boty! Pouštní stejnokrojová obuv, ve které spojenci sváděli boje u El Alameinu. Praděd je po válce vyměnil s britskými vojáky za pěkný kus slaniny a já je dlouho po jeho smrti nalezl u prababičky na špýcharu.
Na zádech mi visela „usárna“, replika důmyslně vymyšlené batožiny americké armády. Kamarádovi jsem trochu záviděl ruksak s názvem „tele“, osrstěnou to tornu z pravé kůže, kterou nosili snad i Napoleonovi vojáci. 
Namířeno jsme měli do sázavských hvozdů a tam se jezdilo přes Prahu vlakem. V restauraci na Stochově, odkud nám za hodinku vlak odjížděl, jsme zahájili povinnou konzumaci, pokračovali z nakoupených zásob ve vlaku a bez úhony jsme dorazili na pražské Masarykovo nádraží. Tehdy se ovšem jmenovalo Praha-střed, protože soudruzi sice našeho prvního prezidenta ze hřbitova na Lánech nevystěhovali, ale to bylo asi tak to jediné, co vzhledem k jeho osobě dokázali tolerovat. Na uvedeném nádraží jsme se opět posilnili a řádně společensky unaveni zalehli na pryčny prázdného vagónu připraveného přestupního spoje.
První se probudil Venca. Vlak stál. Měl vypnutý motor a všude byla tma. A ticho! Velmi pomalu jsme se probírali, až Jardův pohled zabloudil ven z okna.
„Ty vole!“ řekl s důrazem, a i když tehdy bylo to slovo užíváno nesmírně četně a více méně jako citoslovce, přesto jsme díky jeho dikci zpozorněli. Asi tak sto metrů od našeho vagónu se nacházelo spoře osvětlené nádraží. Zdobená světla ozařovala perón i litinová zábradlí s truhlíky plnými pestrých květů. Čtenář pamětník, který si dovede tehdejší stav socialistických nádraží vybavit, jistě uzná, že už tento fakt pro nás musel být při nejmenším překvapivý. Na nástupišti se navzdory pokročilé hodině nacházelo mnoho postav, ale na ty jsme dobře neviděli. Skutečný šok přišel v momentě, kdy se rozsvítil modrý nápis s názvem stanice. „Wien“, stálo tam!
Byl jsem sice z naší trojky jediný němčinář, ale tu Vídeň jsme přeložili všichni.
„My jsme se asi prochrápali až do Rakouska,“ řekl ještě napůl nechápavě Jaroslav.
„To je prů—r!“ řekl jsem já.
„Jakto, že nás nikdo nezkontroloval?“ zeptal se trochu racionálně Václav.
Jenže v mladistvém mozku po konzumaci přemíry alkoholu mnoho prostoru pro racionální úvahy nezbývá.
„Zdrháme!“ velel Jarda, dnes oblíbený učitel, amatérský herec a vždy muž činu.
Nahrnuli jsme se ke dveřím, v hlavě mi právě vytanula myšlenka, že překonávat hraniční čáru bude zajisté snazší zvnějšku než z nitra vlasti. 
Z prostoru před vagónem bylo přece jen o trochu lépe vidět a mě hned zaujalo, jak výrazně se vídeňská móda liší od té pražské. Všichni pánové měli klobouky, občas jsem zaregistroval i cylindr. Oblečeni byli tak, jak si to přestavuji u návštěvníků prestižního představení Národního divadla. Dvouřadé obleky, fraky.
Zatímco já sledoval pány, hleděli moji kamarádi vyjeveně na příslušnice něžnějšího pohlaví. Jejich hlavy zdobily kloboučky s květy, šaty jim sahaly až k zemi, kalhoty neměla ani jedna. Mezi dospělými se proplétali poslíčci v uniformách a občas nějaký četník s péry na klobouku.
„To je jak v tom filmu Páni kluci,“ řekl Venca, který je dnes strojním inženýrem a analytické myšlení mu vždycky bylo vlastní. A pak se ozvaly tři velké rány. To nám všem spadl kámen ze srdce, neboť jsme úplně vlevo zahlédli plošinovou kameru.
Když jsme se po týdnu šťastní, špinaví, promočení a zmrzlí (přesně v tomto pořadí) z čundru vrátili domů, marně jsem se pídil po tom, co se vlastně na tom nádraží natáčelo. Dnes už to není problém zjistit. Seriál se jmenuje Zlá krev, vznikl podle literární předlohy Vladimíra Neffa a hráli v něm například Jiří Vala, Jiřina Jirásková a Václav Postránecký. Recenze má seriál celkem dobré, jen to ideologické podbarvení se mu díky době vzniku odpárat nedá. Ale bude-li vás pozítří silvestrovský program nudit, je to jistě schůdná alternativa. 
Ony i ty nejdokonalejší filmy mívají chyby, které se ve střižně nezachytí. A tak v něm možná, letmo a v pozadí, zahlédnete vyděšené postavy tří českých „skoroemigrantů“!