Mezi socialismem a komunismem, říká Marx – tak nás to učili ve škole – je zásadní rozdíl. Socialismus i komunismus je ovšem nejdřív třeba vybudovat. Vybudování socialismu u nás trvalo pouhých dvanáct let: v roce 1960 vyhlásil první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Československa a prezident republiky soudruh Antonín Novotný, že už jsme dosáhli plného socialismu, změnil se státní znak, nad hlavou českého lva se objevila rudá hvězda a ve slovenském znaku dvojramenný kříž nahradila vatra na Kriváni a do názvu státu přibylo slovo „socialistická“.
V čem spočíval tedy ten zásadní rozdíl mezi socialismem a komunismem? V tom, že za socialismu jsme se řídili zásadou: „Každý podle svých sil – každému podle množství a společenského významu jím vykonané práce.“ To „společenského významu“ bylo při tom zásadní: všem bylo jasné, že práce ministra má třeba desetkrát větší společenský význam než práce dělníka, i když dělnictvo bylo spolu s rolníky vládnoucí třídou – i ten ministr byl totiž představitel dělnické třídy, byť třeba ve fanbrice nikdy nepracoval... 
Tak. Zato za komunismu se budeme řídit zásadou: „Každý podle svých sil – každému podle jeho potřeb.“ Až nastane komunismus, budou všichni pracovat jako zjednaní – a všem se bude všechno poskytovat zdarma. Karl Marx velmi barvitě líčil, jak se práce stane člověku potřebou a člověk bude dělat, co ho bude bavit, chvíli bude rybářem, chvíli zemědělcem… Asi také chvíli hutníkem u vysoké pece a chvíli profesorem na vysoké škole. Peníze přestanou existovat.
Ještě dnes se mi dělá nevolno, když to tady papouškuju tak, jak jsme to tehdy papouškovali...
Podezřelé na tom všem byly především dvě okolnosti. Jednak chyběla jasná definice, co je to „podle potřeb“: kdo bude určovat, co je potřeba – a co už je jenom záliba nebo choutka!? A co když, třeba, filatelista bude chtít získat staré poštovní známky, tedy papírky z doby, kdy se za doručení dopisů ještě platilo, a jiný filatelista nebude chtít svou sbírku darovat ani vyměnit? Filatelista nebude mít možnost si známky koupit, protože nebudou peníze a je jasné, že stát (vlastně už to ani nebude stát, stát taky zanikne) vlastnění sbírky známek nebude pokládat za „potřebu“.
Ovšem nepolemizovali jsme. Báli jsme se.
Závažnější námitka spočívala v tom, že zatímco komunismus měl být na věky věků, etapa socialismu, ve které jsme žili, byla, respektive měla být, krátká. Úkolem socialismu bylo jen „vytvořit materiální základnu pro komunismus“. Socialistické hospodářství bylo plánované – a plán, to jsme pořád dokola slyšeli a četli, se vynikajícím způsobem plnil, ba překračoval (až na občasné nedostatky, například soudruzi ve výrobě toaletního papíru nějak ne a ne plán splnit – ovšem za komunismu už toaletní papír bude, to je jasné, a každý dostane zdarma tolik ruliček, co bude potřebovat).
Komunismus byl vědecký („vědecký komunismus“ byl i studijní obor, který studovali ti nejlepší) – a logicky se tedy mělo spočítat, kdy komunismus nastane. Tak nějak přesné datum, plus minus měsíc, věda je věda – ale jasné to vůbec nebylo! Ptali jsme se, na to bylo možné se zeptat – ale nikdo nevěděl. Tak za rok? za dva? za pět let, za deset, za dvacet let? Odpovědí bylo jen krčení ramen a ujišťování, že „ještě tato generace bude žít v komunismu“. Příliš jsme se na to, přiznávám se, netěšili...
Ale že kýžený komunismus nějak dlouho nenastává, to byl také teoretický problém – a řešilo se to i v Moskvě. Různě. Nejdřív se řeklo, že společenských formací tak, jak jdou v historii zákonitým způsobem za sebou, je pět – společnost prvobytně pospolná, otrokářská, feudální, kapitalistická a komunistická, socialismus je jen první fáze komunistické společnosti, má přece vytvořit její materiální bázi – a tedy komunismus vlastně už nastal… Když ta první fáze trvala moc dlouho, vymyslely se mezi socialismus a komunismus přechodné etapy. Pokud si dobře vzpomínám, nakonec byly čtyři. První z nich, která byla už dosažena v Sovětském svazu, se jmenovala „všelidový stát“.
Takže když se socialismus, vzdor vší své vědeckosti, nakonec sesypal jako domeček z karet, velice moc nám otrnulo. Otrnulo nám tak, jak si to nikdo, kdo neabsolvoval desítky let marxisticko-leninského vyškolování, nedovede představit.
Bylo nám totiž dost jasné, že nějaké stanovování potřeb a přidělování podle stanovených potřeb, mohlo docela dobře nastat. I když ne bez peněz. Všechny socialistické státy se tomu blížily rychlým tempem.