Jedna z nejoblíbenějších frází, které průměrní duchové posledních dvou století rádi používají, a to i jako poslední argument, zní: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit vaše právo to svobodně říkat.“
Výrok je připisován Voltairovi, který ho však velmi pravděpodobně nikdy nenapsal ani nevyslovil. Nicméně argument, že tento výrok shrnuje Voltairův přístup ke svobodě slova, můžeme pro tuto chvíli alespoň předpokládat.
V čem je tento výrok problematický? Ten, kdo jej užívá, si totiž buduje prostor především sám pro sebe a své názory, nikoliv pro druhé. A kdo asi bude tento výrok používat častěji – ten, kdo říká věci rozumné, nebo ten, kdo říká věci nerozumné?
Ono to vlastně začíná už u toho Voltaira a jeho omylů. Například v traktátu o toleranci tvrdil, že vestfálský mír a jeho protestantská zásada cuius regio, eius religio (vládce určuje náboženství poddaných) přinesla do Evropy svobodu svědomí, o čemž by statisíce katolíků, stěhujících se z protestantských území, silně pochybovaly, v čemž by si však vzácně notovaly s proudem protestantů, jdoucích opačným směrem. Podobně jeho líčení tolerantní Osmanské říše opomnělo, že křesťané v tehdejší Osmanské říši měli stejně nebo ještě méně práv než hugenoti ve Francii, pro Voltaira je však Francie symbolem útlaku, Osmanská říše pak symbolem tolerance. Podobných příkladů se dá najít více, protože Voltaire se popravdě fakty nikdy příliš nezatěžoval.
Ale zpět k onomu výroku. Představte si, že za vámi přijde člověk a začne vám vysvětlovat, že 2 + 2 = 5, nebo že země je plochá, nebo že regulace Green Dealu evropské ekonomice velmi prospívají, nebo že k blahobytu se společnost dobere díky vyšším daním a systému dotací, či cokoliv jiného, podobně intelektuálně pozoruhodného. V tu chvíli se můžete pokusit argumentovat proti jeho omylu poukazem na matematické principy, poznatky z geografie či obecnou znalostí tržního mechanismu, ale v tu chvíli narazíte na neprůstřelný argument člověka zatvrzele setrvávajícího v omylu, který vám řekne: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit vaše právo to svobodně říkat.“ A bude to hlásat proto, aby svá tvrzení postavil na roveň vašim a aby ve své zdánlivé velkorysosti vůči vašim argumentům mohl požadovat stejné zacházení se svými omyly. K takovému uplatnění totiž celý ten výrok směřuje. Neslouží pravdě, ale omylu, protože obojí staví na stejnou rovinu a pravdě i omylu dává stejnou hodnotu. Rozdělování výroků na pravdivé a nepravdivé je totiž – ano, tušíte správně – velmi netolerantní.
Pravými dědici voltairovského Voltairem budovaného prostoru svobody slova jsou tak v dnešní době všichni ti, kteří sdělují světu, že v očkování jsou čipy, agresorem v rusko-ukrajinské válce je Ukrajina, logika je nástrojem útlaku a tak dále.
Těžkou hlavu mají naopak takzvaní liberálové a takzvaní progresivisté, kteří jsou relativisty postojovými i hodnotovými, najednou ale zjišťují, že jejich milovaný relativismus je činí bezbrannými vůči omylům a lžím.
Co s tím?
Dnešní společnost není jediná, která je vystavena tlaku cíleně šířených lží, stačí tedy zapátrat v minulosti, jak se k tomu stavěly jiné doby. Navrhovaná řešení dnešních pokrokových bojovníků s dezinformacemi jsou kupodivu velmi tradiční. Když trvají na tom, že pravda existuje a absolutní svoboda slova dává prostor nepřátelům a vede k záhubě, pročež je třeba pro dobro společnosti horlivě hlásat pravdu a vyvracet bludná tvrzení, nezbývá než konstatovat, že naše pokrokové síly prakticky citují encykliku Pia IX. Quanta cura z roku 1864 s jejím sylabem omylů doby. I takové paradoxy přináší dnešní boj proti dezinformacím.
Progresivní levice a papež Pius IX. na jedné lodi – to může být nakonec důvod k optimismu. Tedy pokud se podaří následovat Pravdu, nikoliv otce lži.