Musím se omluvit: prokázalo se, že mezi teroristy vraždícími v Paříži byli nejen rodilí Francouzi, nýbrž i dva muži, kteří se do Evropy dostali přes Řecko jako uprchlíci – a já jsem napsal, že mezi 900 000 tisíci uprchlíky není terorista ani jeden... To byla z mé strany ovšem hloupost; nebrodili se bahnem, nespali asi ani ve stanech, přešli do Evropy a vytratili se z davu běženců; o pobyt v azylantské ubytovně neměli zájem a ani to nepotřebovali...

Opatrnost vůči běžencům (opatrnost, ne nenávist) je tedy jistě na místě. Ale nejen běženci: v Paříži přece vraždili především rodilí Pařížané a Belgičané. Mladí lidé, které naše postkřesťanská Evropa měla od nejútlejšího věku pod svým vlivem, kteří zde chodili do školy a mohli přijmout naše hodnoty, liberté, egalité, fraternité – mohli by je přijmout, kdybychom ve skutečnosti nějaké hodnoty měli. Máme je tedy – ale většinou jen v ústech anebo na papíře.

Pařížští teroristé patřili k těm mladým lidem, kteří se denně se přesvědčovali, že i když žijí na předměstí Bruselu nebo Paříže, i když mají občanství svých rodných zemí, proklamovaná rovnost šancí a rovnost před zákonem se jich netýká, že jsou občané třetí a čtvrté kategorie, vystaveni odmítání. Tím je samozřejmě ani v nejmenším neomlouvám a nezbavuji je jejich trestní zodpovědnosti, jenom se pokouším naznačit, proč fanatičtí muslimští duchovní měli šanci – zdaleka ne většinově, ale přesto ve stovkách případů úspěšnou – získat je pro svou vražednou ideologii.

Bruselská čtvrť Molenbeek, dnes označovaná za líheň teroristů, vypadá spořádaně: nevyznačuje se ani hromadami odpadků na ulicích, ani vybydlenými domy; je to však ghetto: „normální“ Belgičané se odtud odstěhovali. Nezaměstnanost je kolem 40 procent. Katolická škola, která tam stále ještě působí, už nemá ani jednoho jediného křesťanského žáka, jen samé muslimy. Najdete tam desítky mešit. Většina muslimských duchovních je umírněná, snaží se pomoci obyvatelům, podpořit jejich zařazení do společnosti a dobře vycházejí s bruselským světícím biskupem, který má na starosti spolupráci s jinými náboženstvími. Umírnění ovšem nejsou všichni imámové, ví se to prý, ale oficiální belgická místa prý po desítky let před problémy strkala hlavu do písku.

Jak odlišný byl přístup německých orgánů: v Německu žije několik milionů muslimů, převážně Turků, někteří z nich již ve třetí generaci. Ačkoli i Německo mělo obrovské problémy s terorismem (Rote Armee Fraktion), ani jeden z německých občanů tureckého původu se nedal zagitovat, aby vraždil v Německu jménem islámu: islámský terorismus přitom měl i mezi Turky své pozice, vždyť jeden z tureckých islamistů, ovšem narozený v Turecku, ne v Evropě, zvedl zbraň proti Svatému otci Janu Pavlu II.

V Německu byste jen těžko hledali vyloučené rasově definované čtvrti, jaké jsou ve Francii nebo v Belgii, místa plná zoufalých mladých lidí, přehlušujících svou frustraci, svou vizi života bez perspektiv – sexuální promiskuitou, drogami a alkoholem; islám neislám...

Němečtí politikové se pečlivě snažili, aby se na významných pozicích v jejich zemi ocitali i lidé tureckého původu. Televizní dramaturgové se postarali, aby se v kriminálních seriálech objevili i stateční detektivové tureckého původu, nasazující život za Němce a milovaní německými dívkami... Občané, kteří ještě zastávají xenofobní postoje, jsou v Německu společensky zcela nepřijatelní. (Přiznám se, že můj vstřícný postoj k lidem jiné barvy pleti a k přistěhovalcům, který v České republice i církvi působí tak podivně, má původ v Německu: právě při kontaktu s Němci jsem si uvědomil, že jsem vlastně rasista a xenofob, i když bych si to byl nikdy nepřiznal – Němci moje postoje nechápali; a já jsem se změnil...)

Když firma Opel převzala po pádu komunismu automobilku Wartburg v Eisenachu, těšili se východoněmečtí zaměstnanci velice moc na slibovanou „zásilku“ zkušených dělníků ze západu, kteří měli přijet, aby je naučili pracovat novým stylem, takovým, aby byli úspěšní i v západní konkurenci... A východní Němci, formovaní komunismem, se pak museli vyrovnat s tím, že když dělníci ze západu přišli, mnozí z nich byli Turci.

Pokud bychom jenom přijali uprchlíky, ale nedali jim rovnou šanci jako svým lidem a pokud bychom je nepřijali srdcem, zaděláváme si na další tragédie.