V poslední době věnují Česká televize i Evropská komise poněkud přehnanou péči Polsku, stejně jako svého času zahrnovaly svou pozorností Maďarsko. Stejně jako ostatní diváci jsem propadl panice, jak hrozné věci se tam dějí. Protože však – naštěstí – neexistují jen média veřejnoprávní, ale také soukromá, mohl jsem se uklidnit, že se neděje nic horšího, než že v těchto zemích upravují své instituce podle francouzského vzoru.
Nejprve Polsko, kde nová vláda s celkem pochopitelným argumentem, že stávající veřejnoprávní média nejsou nestranná, přijala zákon o jmenování ředitelů veřejnoprávních médií politikem – ministrem. Nechali se patrně inspirovat v zemi galského kohouta, kde sice jmenuje ředitele veřejnoprávní televize zcela nezávislý regulátor, kolektivní orgán, jeho členy ovšem vybírá – světe, div se! – prezident Francouzské republiky. Je to patrně charakteristickým znakem francouzského poloprezidentského systému, tudíž je z Bruselu ostře napomínáno jen Polsko. Pokud někdo v Bruselu navrhoval, aby Evropská komise přísně dohlédla na nezávislost veřejnoprávního média také ve Francii, řekl to tak tiše, že ho nikdo neslyšel. Stejně tak se nikdo neozval s obavou o svobodu médií a svobodu projevu ve Francii ve dva měsíce staré kauze moderátora počasí Philippa Verdiera. Ten napsal knihu, ve které zpochybňoval nekritický přístup ke globálnímu oteplování a k navrhovaným způsobům řešení, to celé krátce před konferencí o klimatu v Paříži na konci minulého roku. (K napsání knihy prý byl motivován po setkání s ministrem zahraničí Laurentem Fabiusem, který požádal přítomné o položení zvláštního důrazu na klimatické změny.) Francouzské veřejnoprávní médium se zřejmě rozhodlo – zcela archetypálně – zajistit trvalou dohodu nadcházející klimatické konference pomyslnou lidskou obětí, vloženou do jejích základů, a Verdiera vyhodilo. Pomyslnou třešinku na dort pak představovala plná podpora vyhazovu ze strany odborové organizace.
Současné dění v Polsku tedy pokrývá Česká televize a Český rozhlas rozsáhle, v duchu hesla „Jeden za všechny, každý za sebe“. Škoda jen, že srovnání s jinými zeměmi, tolik inspirativní, raději nedělá. Zdá se, že dobrý veřejnoprávní novinář musí především vědět, co vědět nechce.
Zvláštní zacházení věnovala Česká televize a Evropská komise ve své době také Maďarsku, v době, kdy probíhaly změny ústavy, které mimo jiné měnily pravidla jmenování bankovní rady centrální banky. Tehdy vadilo, že by viceprezidenta centrální banky jmenoval premiér a členy měnového výboru členové parlamentu. Břitká kritika tohoto kroku nebyla rušena skutečností, že ve Francii jsou členové bankovní rady rovněž jmenováni po politické linii, když po dvou členech jmenuje předseda Národního shromáždění, předseda Senátu a rada ministrů, a jednoho člena jmenují zástupci odborů. Jedná se nejspíš jeden ze znaků francouzské výjimečnosti – l’exception française – a proto s Francií nikdo nevedl zrychlené řízení pro porušování nezávislosti centrální banky, s Maďarskem ano, samozřejmě s velkým mediálním pokrytím.
Pokud jde o naše veřejnoprávní média, objektivní zpravodajství o krocích jakékoliv konzervativní vlády na světě od nich nečekám, a zprávy si sháním u seriózních médií soukromých. Pokud jde o kroky Evropské komise… I kdybych byl příznivcem Bruselu v jeho současné podobě a podíval se na celou kauzu touto optikou, nedokázal bych říct nic lepšího, než – nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu.
Autor je docent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity