Nemám slova, kterými bych mohl komentovat, co jsem viděl – byl to pohled do jiného světa: sledoval jsem přenos brífinku prezidentských úředníků a měl jsem pocit, že se co nevidět musím probudit ze zlého snu. (Zmeškal jsem kvůli tomu polední modlitbu, protože jsem nepostřehl, že už je 12 hodin pryč, Česká televize nepřerušila přenos ani v pravé poledne azrušila zprávy.) Brífink byl ohlášen jako „závažné sdělení“ – ale žádné informace nepřinesl. Samolibý panák Ovčáček koulel skutečnost do formulací beze smyslu. Polemizovat s jedovatými výpary míhajícími se ve vzduchu je nesnadné – ministr Herman, který se téměř bezprostředně poté na brífinku KDU-ČSL pokoušel vyvracet některé vysloveně nepravdivé výroky hradního mluvčího, působil nakonec jen o málo méně trapně nežli sám Ovčáček.

Novinkou byl šéf protokolu Forejt: hovořil o poskytování informací, ale zároveň několikrát zopakoval, že žádné informace neposkytne, „i kdybyste mi trhali nehty a svlékali mne z kůže“. Jeho do tajuplného téměř šepotu ztišený hlas, moudře bezvýrazný obličej a stálé útoky na ty, ke kterým hovořil, tedy na novináře, mi způsobovaly téměř fyzickou nevolnost.

Český a kanadský občan Jiří Brady, po celém světě známý svědek holocaustu, který se, nechtěně a nezaslouženě, ocitl v ohnisku této čínsko-zemanovské noční můry, je osobnost vyznamenaná v Německu i v Kanadě, v Británií i jinde; zato Miloš Zeman několik let návrhy na ocenění Jiřího Bradyho v jeho rodné zemi ignoroval – mezi lidmi, kterým loni dal přednost, byl kupříkladu i místopředseda československé vlády z doby normalizace.

Letos tedy Zeman sehrál s Jiřím Bradym odpornou hru, Řád TGM mu nejdříve – skrze své úředníky – slíbil, pak odmítl, pak prohlásil, že ani neslíbil. A pak prohlásil, že jako „gesto dobré vůle“ mu možná dá nějakou medaili někdy jindy. Nesetkal jsem se od listopadu 1989 ze strany ústavního činitele s jednáním takto odporným.