Zemřel kubánský vůdce Fidel Castro. Můžeme se pomodlit za spásu jeho nesmrtelné duše – ale nemusíme; nejsme povinni modlit se za každého.
Byl to normální diktátor a masový vrah, jakých bylo, je a ještě bude mnoho. Například v Dominikánské republice ve stejné části světa jako Castro vládl od roku 1930 do roku 1961 Rafael Trujillo, který také, jako Fidel Castro, nezastával po celou dobu své vlády nejvyšší úřad v zemi, ale někdy nad sebou formálně ustanovil jiného prezidenta...
Fidel Castro byl ovšem výjimečný svou úlohou ve studené válce mezi Východem a Západem. Tu v roce 1962 málem změnil ve válku horkou, když dovolil Sovětům, aby na Kubě umístili rakety a namířili je na americká města.
Diktátoři ovšem jsou v zásadě dvojího typu: kabinetní a masoví. Jedni se dostávají k moci jaksi „zezadu“, s podporou etablované armády či s neveřejným krytím mocenských nebo ekonomických struktur – a bývají svými národy od počátku nenáviděni. Druzí přijdou k moci „zdola“ – zpočátku s masovou podporou lidí. A proces rozchodu s jejich ideologií (vždycky nějakou mají!) bývá dlouhý a bolestivý. Něco takového má před sebou i Kuba, ovšem až umře i Raul Castro, Fidelův o pět let mladší bratr a nástupce...
Diktátoři „zdola“ bývají mistři ve vyvolání emocí, v evokování (a v první fázi své vlády i naplňování) velikých nadějí. Národu dávají zpočátku hodně dobra, provádějí sociální reformy – ovšem jen dokud je z čeho brát, dokud se nevyčerpají rezervy, které jejich diktatura nevytvořila – a ani je, jak se vždy záhy ukáže, vytvořit neumí. Populistické diktatury, na rozdíl od některých diktatur nepopulárních a krajně pravicových, bývají ekonomicky až zoufale neschopné.
Takže ani Castrovy mnohahodinové projevy na zaplněných prostranstvích, ani nadšení davů není nic, co by rozumný člověk mohl obdivovat; takové spontánní nadšení vyvolávali svého času taky Benito Mussolini v Itálii, Juan Perón v Argentině a další, ještě horší diktátoři.
Jako věž na sovětské globální šachovnici Fidel Castro získal od Kremlu nejen obrovský objem materiální pomoci, ale i obrovské propagandistické nasazení. Také v Československu, odkud dostával zubraně, se Castro těšil určité spontánní sympatii obyvatelstva, nejen té oficiální, vyjádřené udělením Bílého lva v Praze zastřelením dvou chráněných kamzíků v Tatrách... Československu se odměnil tím, že v roce 1968 vyslovil podporu invazi do naší země.
Celá Sověty ovlivněná světová levice v Castrovi viděla – a z jakési setrvačnosti zčásti dodnes vidí – alternativu pro uspořádání světa, ba až morální autoritu. To mohlo být třebas pochopitelné v těch zemích Latinské Ameriky („naší Ameriky, “ jak říkal Castro), kde vládli pravicoví diktátoři bez smyslu pro sociální změnu i sociální demagogii, ale ne v Evropě. Castrovým ctitelům – od Jeana-Paula Sartra po Ginu Lollobrigidu – se ale líbila postava vousatého urostlého muže nerespektujícího dosavadní a nastolujícího nové řády. Neviděli věznění odpůrců či jen jinak smýšlejících, zrušení všech politických stran kromě té komunistické, konec základních demokratických práv a svobod, dlouholetou snahu o likvidaci církve, totální rozvrat ekonomiky... A ani to, o čem se kupodivu nemluví ani ve většině nekrologů: „vývoz revoluce“ – vysílání kubánských žoldáků do konfliktů v různých zemích různých kontinentů – od Kolumbie po Angolu. A kubánští agenti ještě dnes pomáhají držet u moci zkorumpovaný a neschopný Madurův režim ve Venezuele.
Fidel Castro odešel před soud Boží. Castrovský režim ještě trvá.