Top hotel v pražském Chodově je lokace pro stranické sjezdy, od partaje, která už osm let je taky Top – až po Miloše Zemana a jeho „Jiřinko, kde tě mám?“. (Myslel jsem si tehdy, když jsem sledoval přímý přenos postsovětsky-středoasijské oslavy Zemanova prezidentského zvolení, že Jiřinka Bohdalová se stane minimálně vedoucí kanceláře – a ukázalo se, že Sovětskému svazu ještě pořád málo rozumím, že polibek na rty – kupodivu – někdy nemusí znamenat politickou funkci.)
Ale zpět do současnosti. O uplynulém víkendu se v Top hotelu uskutečnil sjezd KDU-ČSL. (Ještě jedna odbočka: už na to ani nemyslíme, jak významným znakem demokracie je, že partajní sjezdy se konají o víkendech, tedy ve volném čase delegátů: že zaměstnavatelé se nepodílejí uvolňováním svých politizujících zaměstnanců z práce na politickém životě státu – protože co je jim po tom, kde ten či onen jejich zaměstnanec politikaří, a že už není jeden jediný univerzální zaměstnavatel, totiž stát, vlastněný jednou jedinou vládnoucí stranou.) O uplynulém víkendu tedy se v Top hotelu v pražském Chodově konal sjezd KDU-ČSL...
Samozřejmě jsem sjezd sledoval, zaznamenal jsem, že Pavel Bělobrádek získal v obou klíčových hlasováních, o předvolební koalici se Starosty i o svém setrvání ve funkci předsedy, přes osmdesát procent hlasů delegátů a měl v televizních vstupech ze zasedání vždy dobrou náladu.
Ta strana s nekonečně dlouhým a historickým názvem Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová je mi ze všech stran na naší politické scéně nejbližší. Ale už Karel Čapek upozornil, že každý superlativ je ošidný: nejlepší je totiž méně než dobrý. (Nejlepší básník císařství Trapezuntského, napsal Čapek, ještě nemusí být dobrý básník.) Tak také nejbližší nemusí být blízký a KDU-ČSL rozhodně není moje strana.
Ekonomický program KDU-ČSL mi nepřipadá špatný. A kvitoval jsem s povděkem některá „pro“, totiž že sjezd zdůraznil prozápadní směřování našeho státu, což je dnes důležitější než leccos jiného, líbilo se mi, že nejen vnitrostranický disident Jiří Čunek, ale i oficiální dokumenty zdůraznily rodinu a prorodinou politiku, ale iritovalo mě slovo „proevropský“, když se tím myslí probruselský (jako by Švýcarsko či Ukrajina nebyly v Evropě!), když se tím myslí pozvolné (byť nyní brexitem zbrzděné) rozpouštění České republiky v Evropské unii...
KDU-ČSL, strana s křesťanstvím v názvu, má mezi členy asi většinu křesťanů, ale cesta svědectví o Kristově evangeliu to – samozřejmě – není; ale tak už myslím politické stranictví – naštěstí – nikdo nechápe.
Ale strana s křesťanstvím v názvu snad nemůže být ve své konkrétní politice tak vysloveně nepřátelská církvi a desateru Božích přikázání jako ostatní politické strany, říkám si – možná naivně.
Politika je umění možného.