Jsou to jen silácké kecy, jakými Donald Trump nikdy nešetřil – jako když například sliboval (to už jsme možná trochu zapomněli...), že po svém zvolení do čela americké výkonné moci naloží jedenáct milionů nelegálních imigrantů do autobusů a prostě je vyveze?
Dne 8. srpna 2017 každopádně prezident USA překročil ve své rétorice silnou červenou čáru: ještě nikdy hlava největší, stále ještě demokratické jaderné mocnosti nevyhrožovala, že rozpoutá termojadernou válku. Ve svém Trump National Golf Clubu v Bedminsteru ve státě New Jersey Trump poněkud apokalypticky prohlásil, že pokud bude KLDR Spojeným státům i nadále vyhrožovat, tak bude čelit „ohnivé zlobě, jakou svět ještě neviděl“, they will „face fire and fury like the world has never seen", tedy ještě čemusi hroznějšímu, než byla Hirošima a Nagasaki. A to, rozumějme, za žádné válečné akce, nýbrž jen za pouhé vyhrožování.
Je to šílenec, řeknete si, ale snad ne se sklonem k suicidiu...
Severokorejský diktátor Kim Čong-un se ovšem nenechal zahanbit a kontroval prohlášením, že pokud se objeví náznaky, že USA připravují provokaci, zaútočí na Guam, americký ostrov v severním Pacifiku (9300 kilometrů od San Franciska, 2600 kilometrů od Filipín), kde jsou, jak známo, dvě velké vojenské základny, jedna námořní a jedna letecká.
Ministr zahraničí Rex Tillerson ovšem slova svého šéfa poněkud relativizoval; podle něj chtěl Trump jenom vyslat silný vzkaz v jazyce, kterému severokorejský vůdce Kim Čong-un porozumí – a dodal, že „Američané by měli v noci klidně spát“, jelikož rétorika posledních dnů vládu „nijak zvlášť neznepokojuje“. Ovšem vysílání silných vzkazů je, jak se zdá, vůbec Trumpovou zálibou a největší vášní – a v Kim Čong-unovi má nyní ideálního partnera pro své poněkud pubertální hecování. Ovšem je to hecování s prstem na čudlíku jaderných zbraní...
Snažím se, obrazně řečeno, klidně spát – ale nejde mi to. Jinak než ministr zahraničí, což je pro nejednotnost a zmatek v současném vystupování Bílého domu ovšem typické, promluvil ministr obrany James Mattis; ten jako by se snažil svého prezidenta pokud možno ještě překonat: Pchjongjang se má „vzdát všech akcí, které budou znamenat konec jeho režimu a jež zničí jeho národ“.
Ovšem – a dej Pán, abych se mýlil – připadá mi, že mezi rétorikou Trumpa a Kima je podstatný rozdíl, veliký rozdíl: zatímco Trump je bohatý a z nabyté moci stále ještě poněkud podnapilý (jako indián, který se poprvé setkal s ohnivou vodou), Kim, čelící ve své zemi chronickému hladomoru a ve světě vzrůstající izolaci, se skutečně bojí a má pocit, že musí pouštět stále víc hrůzy, jinak že ho Američané, ve spojení s Jižní Koreou a jeho vlastním vzbouřeným obyvatelstvem, zbaví moci. Do války se Severní Koreou se ovšem nikomu, ani Američanům, ve skutečnosti vůbec nechce.