Rozumíme tomu, co se děje ve Venezuele? Diktátorů rozličného tvaru, způsobu a velkosti je na světě stále ještě mnoho – ale venezuelský Nicolás Maduro se od nich přece jen liší. Oficiálně se za bolševika nebo za komunistu nevyhlašuje (to by dnes bylo neobhajitelné, komunismus jako přitažlivá ideologie už všude ve světě skončil, snad kromě Česka), jeho politická strana se jmenuje Jednotná socialistická strana Venezuely – ale současný venezuelský prezident je přesto vědomý dědic Fidela Castra a světového komunismu. Papouškuje komunistické fráze a řídí se bolševickou ideologií – nepřítelem je každý, kdo je jen trochu bohatší, každý podnikatel anebo obchodník. Levicové revoluční hnutí přinese všem lidem štěstí, když zničí soukromé vlastnictví a zavede jednotné, rovnostářské, státem řízené hospodářství.

Výsledkem je i ve Venezuele to, co si zažily – ve větší či v přímo děsivé míře – všechny komunistické země na světě: naprostý rozvrat zásobování, nedostatek i těch nejzákladnějších potřeb, konec demokratických institucí, které se mění jen ve výkonné orgány stranické nomenklatury, podvodné, zfalšované volby, všudypřítomný strach a násilí a zástupy emigrantů prchajících ze země. Ovšem v začátku revolučního hnutí i nadšení zfanatizovaného davu, který si problémy nepřipouští a věří, že ráj na zemi nastane už brzy, jen co se zlikvidují zbytky buržoazie...

Jenže proti takové diktatuře se dnes staví i samotné jihoamerické státy, castrovská rétorika už nikoho nedojímá. Brazílie, Argentina i další státy odsoudily nejnovější Madurův exces, kdy zcela revolučně zrušil parlament, v němž neměl většinu (demokraticky volené zastupitelské sbory jsou vůbec jednou z největších překážek na cestě marxistických revolucí) a v nových volbách, které už kontroloval, si zvolil vlastní Ústavodárné shromáždění.

S ohledem na mezinárodní veřejné mínění nemohl ale Maduro rozvinout další z typických komunistických postupů: noční či časně ranní odvlékání představitelů opozice z jejich bytů.

Podstatnou součástí všech komunistických revolucí ve 20. století byl i hysterický antiamerikanismus: a protože Spojené státy se nechovaly vždy k latinskoamerickým zemím jako k rovnocenným partnerům, měly nenávistné výkřiky směrem k Washingtonu dost často úspěch. Na tuto polnici troubí odpočátku silně i Nicolás Maduro.

Jestliže tedy prezident USA Donald Trump – jen tak mimochodem, mezi podobnými výroky na adresu Severní Koreje – pohrozil vojenským zásahem i Venezuele, udělal tím přesně to, co by si jen mohl Maduro přát – a v co, domnívám se, ani nedoufal. Člověk může jen kroutit hlavou, jak je možné, že v Bílém domě dnes sedí takový, ale až takový veliký vůl.

Dopřál Madurovi jeho největší zahraničně politické i domácí vítězství za dlouhou dobu. Americké výroky o možné invazi do Venezuely odsoudily i ty jihoamerické státy, které jinak Madura kritizují. A domácí opozice, kterou Maduro označuje za exponenta amerických zájmů, se ocitla v nepříjemné situaci...

Na věci nic nemění, že pán Bílého domu svůj výrok nedoprovodil žádným rozkazem pro americkou armádu k přípravě akce. Že ho opět, jako už tolik silných slov předtím, jen tak plácl do větru.